27 Cdo 1532/2017 – Nejvyšší soud

27 Cdo 1532/2017-367 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Plzeňské insolvenční v. o. s., se sídlem v Přešticích, Masarykovo nám. 110, PSČ 334 01, identifikační číslo osoby 29092914, insolvenční správkyně dlužníka BK MEDIKA a. s. v likvidaci, se sídlem v Klatovech, Pod Nemocnicí 871, PSČ 339 01, identifikační číslo osoby 26412616, zastoupené Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, PSČ 158 00, proti žalovaným 1) P. B., 2) V. M., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Eretem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 547/43, PSČ 301 00, a 3) O. Ř., zastoupenému Mgr. Janem Blažkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Riegrova 223/20, PSČ 301 00, o zaplacení 13.062.702 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 99/2012, o dovolání třetího žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 14 Cmo 338/2014-269, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 14 Cmo 338/2014-269, se ve vztahu mezi žalobkyní a třetím žalovaným ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni dne 6. 3. 2012 se žalobkyně na žalovaných domáhá zaplacení 13.062.702 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou měli způsobit společnosti BK MEDIKA a. s. (nyní BK MEDIKA a. s. v likvidaci; dále jen „dlužník“) porušením povinnosti vykonávat působnost členů představenstva s péčí řádného hospodáře. V době, kdy žalovaní vykonávali působnost členů představenstva dlužníka, vznikla dlužníkovi pohledávka za personálně propojenou společností na základě „bezúčelové“ smlouvy o půjčce, ačkoliv dlužník byl zaměřen zejména na prodej léčiv, nikoliv na poskytování půjček. Peníze, které byly personálně propojené společnosti poskytnuty, nebyly dosud dlužníkovi vráceny. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 46 Cm 99/2012-238, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) První žalovaný a druhá žalovaná byli v době od 26. 6. 2006 do 11. 6. 2010 členy představenstva dlužníka (první žalovaný byl ve stejné době předsedou představenstva dlužníka), třetí žalovaný byl členem představenstva dlužníka v době od 26. 6. 2006 do 6. 7. 2010. 2) Dlužník jednající prvním žalovaným jako předsedou představenstva dne 26. 6. 2006 zmocnil R. K. ke všem právním úkonům a jednáním vůči všem fyzickým a právnickým osobám, orgánům a dalším subjektům. 3) Dne 3. 1. 2007 byla mezi dlužníkem a společností HELIOS MEDIKA, spol. s r. o. (nyní PNWD s. r. o.) uzavřena smlouva o půjčce, jejímž předmětem bylo poskytnutí peněz společnosti HELIOS MEDIKA, spol. s r. o. v celkové výši 21.000.000 Kč „ve splátkách“ (dále též jen „smlouva“). Smlouvu podepsal za obě smluvní strany R. K. Valné hromady smluvních stran neudělily k uzavření smlouvy předchozí souhlas. 4) Žaloba o zaplacení 13.062.702 Kč podaná žalobkyní proti společnosti PNWD s. r. o. a projednávaná u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 10/2012 byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, č. j. 2 Cmo 262/2013-177, zamítnuta. Na takto ustaveném základu soud prvního stupně uzavřel, že smlouva splňuje znaky smlouvy o úvěru podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), neboť bylo plněno ve prospěch společnosti HELIOS MEDIKA, spol. s r. o. „ve splátkách“ počínaje červnem 2007 a konče prosincem 2007. Podle soudu prvního stupně „vzhledem k absenci předchozího souhlasu valných hromad, respektive předchozího projednání, došlo v případě předmětné smlouvy k obcházení zákona“. Soud prvního stupně proto smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. S ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovanými se soud prvního stupně zabýval tím, zda je žalobou uplatněné právo promlčeno, a dospěl k závěru, podle něhož promlčecí lhůta uplynula nejpozději ke dni 31. 12. 2011, když „poslední splátka“ úvěru byla společnosti HELIOS MEDIKA, spol. s r. o. poskytnuta dne 31. 12. 2007. Jelikož žaloba byla u soudu podána dne 6. 3. 2012, shledal soud prvního stupně námitku promlčení důvodnou a žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud nahlédnutím do obchodního rejstříku zjistil, že dne 6. 5. 2010 rozhodla valná hromada dlužníka o zrušení dlužníka s likvidací ke dni 10. 5. 2010 a zároveň jmenovala likvidátorkou Ing. Jaroslavu Řezníčkovou. Následně byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2010, č. j. KSPL 54 INS 6532/2010-A-26, které nabylo právní moci dne 2. 10. 2010, zjištěn úpadek dlužníka a žalobkyně byla ustanovena insolvenční správkyní dlužníka. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013, odvolací soud uvedl, že promlčecí doba u žalobou uplatněného práva na náhradu škody začala podle § 398 obch. zák. běžet až ve chvíli, kdy se o škodě, a o tom, kdo je povinen k její náhradě, mohly dozvědět likvidátorka a poté insolvenční správkyně. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalovaných, podle kterých žalobu mohla již dříve podat dozorčí rada dlužníka. Cituje § 182 odst. 1 písm. c) obch. zák. uzavřel, že dozorčí rada tak mohla učinit pouze na žádost akcionáře nebo akcionářů uvedených v § 181 odst. 1 obch. zák. (dále též jen „kvalifikovaného akcionáře“), nikoliv z vlastní iniciativy. Poukaz žalovaných na § 199 odst. 2 obch. zák. není podle odvolacího soudu případný, neboť toto ustanovení dopadá na řízení, v němž dozorčí rada uplatňuje právo na náhradu škody podle § 182 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud proto uzavřel, že s ohledem na datum jmenování likvidátorky a poté i insolvenční správkyně není žalobou uplatněné právo promlčeno. Proti usnesení odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a na vyřešení otázek práva hmotného či procesního, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Podle obsahu dovolání má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou otázku, zda dozorčí rada může podat z vlastní iniciativy žalobu na náhradu škody proti členům představenstva a zda § 199 odst. 2 obch. zák. dopadá pouze na případy, ve kterých dozorčí rada uplatňuje právo na náhradu škody podle § 182 odst. 1 obch. zák. Dovolatel má za to, že obchodní zákoník „aktivní legitimaci“ dozorčí rady k podání žaloby nevylučuje, naopak ji v § 199 odst. 2 obch. zák. připouští. Ačkoliv zákon „aktivní legitimaci“ dozorčí radě přiznává výslovně v § 182 odst. 1 písm. c) obch. zák., nelze z toho podle dovolatele uzavřít, že dozorčí rada pro zajištění plnění povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře tuto „aktivní legitimaci“ nebude v jiných případech mít. Jelikož dlužník měl dozorčí radu, která byla oprávněna podat žalobu na náhradu škody, nemohla podle dovolatele subjektivní promlčecí doba začít běžet až od jmenování likvidátorky či insolvenční správkyně, ale začala běžet u každé jednotlivé „splátky“ nejpozději jejím uhrazením. Odkazuje na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3688/2011 dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za „nepřezkoumatelné, neúplné a nesprávné“, neboť z jeho odůvodnění nijak nevyplývá, z čeho odvolací soud dovozuje, že se na škodě podíleli všichni členové představenstva. Tato otázka je přitom zásadní pro závěr o počátku běhu promlčecí doby. Promlčecí doba by totiž podle dovolatele mohla začít běžet až ode dne, kdy se o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, mohly dozvědět likvidátorka, popř. insolvenční správkyně, pouze za předpokladu, že bude na jisto postaveno, že se na škodě podíleli všichni členové představenstva a další osoby oprávněné podat žalobu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Žalobkyně ani ostatní žalovaní se k dovolání třetího žalovaného nevyjádřili. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na zodpovězení dovolatelem otevřených otázek hmotného práva, a sice (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky, zda dozorčí rada akciové společnosti může jménem společnosti uplatnit právo na náhradu škody vůči členovi představenstva, aniž by o to byla požádána akcionářem nebo akcionáři uvedenými v § 181 odst. 1 o. s. ř., a dále otázky počátku běhu promlčecí doby podle § 398 obch. zák., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu. Dovolání je důvodné. Rozhodné hmotné právo se podává z § 775 zákona