27 Cdo 3483/2017 — Nejvyšší soud

27 Cdo 3483/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2019 Spisová značka:27 Cdo 3483/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.3483.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zrušení obchodní společnosti Dotčené předpisy:§ 93 písm. b) předpisu č. 90/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 7. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.7.2019III.ÚS 2465/19 III.ÚS 2465/19 prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.odmítnuto28.8.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 3483/2017-90 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a) M. J., narozeného XY, a b) T. J., narozeného XY, obou bytem XY, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, PSČ 110 00, za účasti 1) M. P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) M. P., narozeného XY, bytem XY, a 3) M. L., narozeného XY, bytem XY, o zrušení společnosti s likvidací a o jmenování likvidátora, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 2/2013, o dovolání navrhovatele T. J. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č. j. 14 Cmo 74/2015-63, takto: I. Dovolání navrhovatele T. J. se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: [1] Návrhem na zahájení řízení podaným u Městského soudu v Praze dne 9. 1. 2013 se navrhovatelé domáhají zrušení společnosti M. P. (dále jen „společnost“) s likvidací a jmenování likvidátora, neboť mají za to, že společnost po dobu dvou let neprovozuje žádnou činnost, od roku 2009 nedisponuje žádným postižitelným majetkem, nemá zřízen účet u peněžního ústavu, nezakládá povinně listiny do sbírky listin obchodního rejstříku, nekoná řádně valné hromady, nesídlí na adrese zapsané v obchodním rejstříku a nevytváří rezervní fond, v čemž spatřují důvody pro zrušení společnosti soudem podle § 68 odst. 6 písm. a) a d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). [2] Nečinnost společnosti navrhovatelé dovozují též ze skutečnosti, že společnost nekomunikuje se soudním exekutorem, který vymáhá pohledávku navrhovatelů na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 7. 2009, č. j. 36 Nc 1414/2009-9, jímž byla nařízena exekuce na majetek společnosti. [3] Svůj právní zájem na zrušení společnosti navrhovatelé spatřují v tom, že pouze likvidátor jako nezávislá osoba je zárukou objektivního posouzení stavu společnosti, jejího majetku a závazků a případné odpovědnosti statutárních orgánů za škodu či jejich trestněprávní odpovědnosti. Likvidace společnosti nezávislým likvidátorem je proto jedinou možností, jak mohou navrhovatelé získat alespoň část své pohledávky, když všechny ostatní možnosti již marně vyčerpali. [4] Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2014, č. j. 80 Cm 2/2013-44, návrh na zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [5] Vyšel přitom mimo jiné z toho, že navrhovatelé jsou věřitelé společnosti, že společnost obnovila svoji činnost a má zájem na dalším podnikání. [6] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že navrhovatelé nemají právní zájem na zrušení společnosti, neboť „šance na uspokojení jejich pohledávek jsou větší za situace, kdy společnost funguje, protože tak může dosahovat zisku, a tudíž uspokojení věřitelů může být úplné“. Samotná skutečnost, že jsou navrhovatelé věřiteli společnosti, podle soudu sama o sobě neznamená, že mají právní zájem na zrušení společnosti. [7] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelů v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [8] Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož navrhovatelé nejsou k podání návrhu na zrušení společnosti s likvidací podle § 68 odst. 6 obch. zák. aktivně věcně legitimováni, neboť nemají na takovém zrušení právní zájem. [9] Odvolací soud uvedl, že právní zájem má navrhovatel zpravidla tehdy, promítne-li se rozhodnutí soudu o zrušení společnosti a nařízení její likvidace do jeho právního postavení. Naopak, právní zájem „nebude pravidelně dán tam, kde k řešení nastalé situace zákon předpokládá použití jiných – k tomu výslovně určených – právních prostředků“. [10] Podle odvolacího soudu „v poměrech projednávané věci nejen že se rozhodnutím soudu o zrušení společnosti s likvidací nic nezmění na právním postavení navrhovatelů jako věřitelů, ale zásadní je, že pro řešení situace, kdy povinný nesplní dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, právní řád upravuje k tomu určené instituty – soudní výkon rozhodnutí upravený v § 251 a násl. o. s. ř. a exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Soudního vykonavatele a exekutora zákon vybavuje potřebnými oprávněními ke zjišťování majetku povinných osob a k dalším potřebným krokům při realizaci exekuce a výkonu rozhodnutí. Zrušení společnosti a nařízení likvidace společnosti rozhodnutím soudu dle citovaného § 68 odst. 6 obch. zák. není další alternativou pro vymáhání vykonatelných pohledávek. Takové rozhodnutí totiž krajním způsobem zasahuje do celkových poměrů společnosti, nejen do jejích majetkových poměrů“. [11] Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel T. J. dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené otázky hmotného práva, „zda věřitel společnosti, který marně vyčerpá veškeré další prostředky k uspokojení své pohledávky, má právní zájem na tom podat návrh na zrušení společnosti s likvidací a je k takovému návrhu aktivně legitimován“. [12] Dovolatel namítá, že navrhovatelé jsou fyzické osoby, které dokladovaly existenci pohledávky za společností a mnohaletou marnou snahu o její vydobytí v exekuci. Jinou možnost než spolupráci s likvidátorem společnosti fakticky nemají a jejich právní zájem je tedy dán. [13] Dovolatel má za to, že likvidátor jako nezávislá osoba s přístupem k dokumentaci by buď získal informace o majetku společnosti, nebo informace o tom, že jednatel společnosti M. P. tuto společnost a věřitele poškodil, a proto je možné se na něm domáhat náhrady škody. [14] Společnost je podle dovolatele subjektem, který nekomunikuje s exekutorem, nekoná valnou hromadu, nevyvíjí činnost a jeho jednatelům skončilo funkční období. Jednatel a společník M. P. se navíc snaží zabránit tomu, aby jakákoliv osoba „zvenčí“ získala přístup k účetním dokladům. Je proto zjevné, že z jeho strany návrh na zrušení společnosti podán nebude. [15] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [16] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. [17] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem otevřené otázky, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené; není však důvodné. [18] Rozhodné hmotné právo se podává z § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“]. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích (tj. podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014). [19] Odvolací soud při posouzení věci vycházel z právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, konkrétně z § 68 odst. 6 obch. zák., z něhož se podává, že o zrušení společnosti a o její likvidaci z důvodů v tomto ustanovení uvedených mohl soud rozhodnout pouze na návrh státního orgánu nebo osoby, která osvědčí právní zájem. [20] Citovaná právní úprava byla s účinností od 1. 1. 2014 nahrazena ustanoveními § 172 odst. 1 o. z. a § 93 z. o. k. [21] Podle § 172 odst. 1 o. z. soud na návrh toho, kdo na tom osvědčí právní zájem, nebo i bez návrhu, zruší prá