27 Cdo 459/2024 — Nejvyšší soud

27 Cdo 459/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2025 Spisová značka:27 Cdo 459/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:27.CDO.459.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Promlčení Dotčené předpisy:§ 619 odst. 2 o. z. § 621 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 2. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 05.05.2025II.ÚS 1307/25 Jaromír Jirsa odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>procesní - náhrada nákladů řízení - § 6226. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 459/2024-471 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně INTEC s. r. o., se sídlem ve Slavičíně, Divnice 88, PSČ 763 21, identifikační číslo osoby 60912189, zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem, se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, PSČ 690 02, proti žalovanému Ivano Luigi Vandalo Cappellettimu, bytem v Ostravě, 28. října 821/269, PSČ 709 00, zastoupenému JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, PSČ 779 00, o zaplacení 831.454 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 88/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 11. 2023, č. j. 60 Co 197/2023-435, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.471,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: [1] Žalobou doručenou Okresnímu soudu ve Zlíně dne 20. 5. 2020 se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení 831.454 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. [2] Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 1. 8. 2023, č. j. 28 C 88/2020-380, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). [3] Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [4] Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 6. 2022, č. j. 60 Co 74/2022-248, jímž odvolací soud potvrdil vyhovující rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 1. 2022, č. j. 28 C 88/2020-210, ve znění usnesení ze dne 28. 1. 2022, č. j. 28 C 88/2020-215, Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 27 Cdo 2863/2022-291. [5] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. [6] Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož byla žaloba podána „opožděně po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty“, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (citované již v předchozím kasačním rozhodnutí), z níž se podává, že: 1) Ustanovení § 619 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů. 2) Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. 3) Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. 4) Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti. 5) Vědomost právnické osoby o určité (právně významné) skutečnosti se primárně odvíjí od vědomosti členů jejího statutárního orgánu. Srovnej zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 91/2020“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3934/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 439/2022. [7] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů podává, že dovolatelka převedla ve dnech 24. 11. 2016 a 25. 11. 2016 na účet žalovaného bezhotovostním převodem úroky (ze smluv o zápůjčkách, které žalobkyni nevázaly, neboť její zástupce byl při uzavírání smluv ve střetu zájmů) ve výši 431.454 Kč a 400.000 Kč. Dne 28. 11. 2016 získal (nově jmenovaný) jednatel dovolatelky Silvano Briani (dále též jen „S. B.“) dispoziční oprávnění k účtu dovolatelky a dne 23. 3. 2017 S. B. převzal od daňové kanceláře účetní doklady dovolatelky včetně dvou výpisů z účtu zachycujících úhradu výše uvedených úroků. [8] Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že dovolatelka se (bez ohledu na skutečnou znalost) mohla dozvědět o tom, že se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil, nejpozději v okamžiku, kdy daňová kancelář předala jejímu jednateli S. B. účetnictví, včetně výpisů z účtu, tedy dne 23. 3. 2017. Byla-li žaloba podána dne 20. 5. 2020, stalo se tak až po uplynutí zákonem stanovené promlčecí lhůty. [9] Dovolání nečiní přípustným ani námitka dovolatelky, že změna „dosavadní judikatury ve vztahu k důsledkům nesplnění notifikační povinnosti“ podle § 55 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], má vliv na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty a retrospektivní působení norem je nepřiměřeně tvrdé. [10] Dovolatelka totiž přehlíží, že pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně R 91/2020) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání. Touto vědomostí se nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. přiměřeně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, či ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). [11] Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty proto nelze v daném případě spojovat s vědomostí dovolatelky o právních následcích spojených s porušením § 55 z. o. k., ale pouze s existencí skutečností rozhodných pro závěr o nezávaznosti smluv o zápůjčkách, aniž by přitom bylo rozhodující, zda si dovolatelka byla zcela vědoma právních následků nesplnění informační povinnosti či nikoli. [12] Pouze pro úplnost lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož při řešení otázky časových účinků rozhodnutí je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014; ve vztahu k právu procesnímu a k závěrům rozhodovací prax