28 Cdo 1028/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1028/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 9. 2018 Spisová značka:28 Cdo 1028/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1028.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 451 odst. 1,2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 12. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1028/2018-217 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce R. V., proti žalovanému J. N., zastoupenému JUDr. Václavem Junkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 35/1, o zaplacení částky 420.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 327/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. září 2017, č. j. 5 Co 922/2017-159, t a k t o :I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 17 C 327/2016-65, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 420.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, jdoucím od 17. 9. 2016 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 72.424,- Kč k rukám zástupce žalobce, Mgr.Zdeňka Pícla, advokáta (výrok II.). Vyhověl tak žádání žalobce domáhajícího se na žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání nemovitostí ve vlastnictví žalobce – pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 337 m2, jehož součástí je budova bez čísla popisného a bez čísla evidenčního, průmyslový objekt, v katastrálním území Č. B. (dále „předmětná nemovitost“). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný bez souhlasu žalobce předmětnou nemovitost pronajímal, za což inkasoval nájemné. Žalobci však žádnou náhradu za to, že pro sebe realizoval užitnou hodnotu předmětné nemovitosti, neposkytoval. Jako nepodstatnou k rozhodnutí v dané věci soud prvního stupně shledal skutečnost, zda žalovaný disponoval k uzavření nájemních smluv zmocněním od žalobce, neboť i v případě existence takové plné moci by byl žalovaný povinen ve smyslu § 727 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), všechen užitek z provedeného příkazu převést na příkazce, tedy na žalobce. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 5 Co 922/2017-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 35.735,- Kč k rukám jeho právního zástupce, Mgr. Zdeňka Pícla, advokáta. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o povinnosti žalovaného vydat žalobci požadované bezdůvodné obohacení podle § 451 obč. zák. (získané do 31. 12. 2013) a podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále „o.z.“ (získané po 1. 1. 2014), neboť žalovaný bez jakéhokoli právního titulu k užívání předmětné nemovitosti nebo k nakládání s ní vystupoval vůči třetím osobám jako její správce zmocněný žalobcem a inkasoval od nich plnění, které by jinak za užívání předmětné nemovitosti náleželo žalobci jakožto vlastníkovi. Užívací a ani jakýkoliv jiný titul k pozemku parc. č. se stavbou nemohla založit ani plná moc ze dne 1. 9. 1993, jež žalovanému udělila právní předchůdkyně žalobce. Tato plná moc pozbyla svých účinků změnou vlastnictví předmětné nemovitosti. Dále dovodil, že na výši náhrady za bezdůvodné obohacení stav užívaných nemovitostí nemohl mít žádný vliv. K námitce žalovaného stran nákladů vynaložených na zhodnocení předmětné nemovitosti a přiměřené odměny za její správu odvolací soud nepřihlížel, jelikož byla uplatněna v rozporu s koncentrací řízení ve smyslu § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.s.ř.“). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a rozsudek spočívá na otázce, jež nebyla doposud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, respektive, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Předně uvádí, že není ve sporu pasivně legitimován, protože v souladu s § 2994 o. z. mají být žalovány osoby fakticky užívající předmětnou nemovitost, nikoli dovolatel. Podotýká, že se nalézací soudy nezabývaly otázkou dobré víry faktických uživatelů, byť je zřejmé, že vzhledem k okolnostem případu nemohli být v dobré víře ohledně práva žalovaného jakožto nevlastníka inkasovat nájemné ve svůj prospěch. Nedostatek své pasivní legitimace pak žalovaný dovozuje též z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15 (označený nález, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). V souladu se závěry v něm formulovanými má za to, že pasivně legitimován je subjekt tehdy, nedošlo-li u něj ke zmenšení majetku, ač k tomu v souladu s právem dojít mělo. V neposlední řadě připomíná nutnost zabývat se jednak stavem nemovitostí, jednak právem žalovaného na oddělení nákladů vynaložených na péči a zhodnocení předmětných nemovitostí a v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Závěrem namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, poněvadž se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací a neaplikovaly § 2994 o. z. Pro předestřené navrhuje změnu rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, popřípadě zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně podává návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť je starobním důchodcem, který pečuje o invalidní osobu žijící s ním ve společné domácnosti, a má v exekuci zajištěn starobní důchod, který je jeho jediným příjmem. Oproti tomu žalobce je osobou movitou a odklad vykonatelnosti rozhodnutí by se nijak nedotkl práv třetích osob. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 9. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s.ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné ani pro jednu z právních otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe soudu dovolacího, a dále ani pro vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Ve vztahu k důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v požadavku na jiné posouzení právní otázky již dovolacím soudem vyřešené je pak dovolání vadné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem