28 Cdo 1043/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1043/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2026 Spisová značka:28 Cdo 1043/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.1043.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1043/2025-355 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně AVANERO s. r. o., se sídlem v Praze 1, Jungmannova 30/21, IČO: 24260207, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, proti žalované I. F., dříve Š., zastoupené Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem v Liberci, Masarykova 621/19, o zaplacení částky 1 808 496 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 409/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2024, č. j. 24 Co 95/2024-320, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 19 347,90 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Pavla Vintra, advokáta se sídlem v Liberci, Masarykova 621/19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 7 C 409/2021–224, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 249 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 20. 7. 2021 do zaplacení (výrok I) a v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 808 496 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 20. 7. 2021 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 450 591,90 Kč (výrok III) a povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu Praha-západ v plném rozsahu náhradu nákladů řízení státu stanovenou v samostatném usnesení (výrok IV). 2. Žalobkyně se žalobou domáhá na žalované zaplacení částky 1 809 745 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodňuje tvrzením, že žalovaná jako odpovědný zástupce žalobkyně disponovala v období od 9. 9. 2019 do 30. 10. 2020 platebními kartami vydanými k účtu žalobkyně, a to konkrétně kartami č. 2171485147 a č. 2178779252 vedenými u ČSOB, a.s. Žalovaná prostřednictvím těchto karet provedla celkem platební transakce a výběry hotovosti ve výši 1 809 745 Kč, aniž by existoval právní důvod takového nakládání s finančními prostředky žalobkyně. Žalobkyně přitom zdůrazňuje, že tvrzení žalované o tom, že disponovala souhlasem jednatele žalobkyně (svého tehdejšího manžela) k těmto dispozicím, považuje za účelové a nedoložené, a že žalovaná byla několikrát vyzvána, aby způsob užití vybraných prostředků prokázala, což neučinila. Podle žalobkyně nebyly prostředky použity ve prospěch společnosti, a žalovaná se tak na její úkor bezdůvodně obohatila. 3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastnicemi řízení byla dlouhodobě zavedena praxe, podle níž žalovaná s vědomím a souhlasem J. Š., jednatele a jediného společníka žalobkyně, užívala předmětné platební karty nejen k úhradám nákladů souvisejících s provozem sítě kaváren a cukrářské akademie provozovaných žalobkyní, ale též k financování potřeb domácnosti žalované a jejích nezletilých dětí. Tato praxe existovala i poté, kdy manželé Š. ukončili v srpnu roku 2019 společnou domácnost, a i po dobu následujícího přibližně jednoho roku žalovaná čerpala prostředky s výslovným souhlasem svého manžela a jednatele žalobkyně. Výslovně byla rovněž prokázána existence dohody mezi manžely, podle níž žalovaná mohla prostředky z firemního účtu čerpat dle potřeb, což vyplývalo nejen z účastnických výpovědí, ale též z obsahu jejich vzájemné elektronické komunikace a rovněž i z výpovědi svědkyně V. S. Větší část plateb byla vynaložena k provozním účelům žalobkyně, například na platby dodavatelům, úhradu nákupů vybavení provozoven, náklady na cesty zahraničních cukrářů a jejich ubytování či na hotovostní výplaty mezd zaměstnanců, přičemž v řízení bylo postaveno najisto, že žalovaná tyto prostředky použila s vědomím a souhlasem jednatele žalobkyně. Teprve od září 2020 došlo ke změně režimu, kdy jednatel žalobkyně výslovně žalované sdělil, že nadále nemá prostřednictvím karty vybírat finanční prostředky a že její odměna bude hrazena pravidelně stanovenými částkami. Jedinou platbou, kterou žalovaná provedla po tomto sdělení, byla platba ze dne 18. 9. 2020 v částce 1 249 Kč. 4. Soud prvního stupně právně kvalifikoval nárok žalobkyně podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“) jako bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu. V převážném rozsahu (co do částky 1 808 496 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaná prokázala existenci právního důvodu k užívání finančních prostředků, spočívajícího v souhlasu jednatele žalobkyně a v zavedené vnitřní praxi fungování rodinného podnikání manželů Š. Soud prvního stupně přitom zdůraznil, že žalobkyně byla jednatelem zastupována a jeho pokyny byly pro žalovanou závazné, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by jednatel žalobkyně takové dispozice dodatečně zpochybnil jiným než jednostranným tvrzením v rámci tohoto sporu. Nejednalo se tak o případ, kdy by se žalovaná použitím platebních karet k výběru hotovosti či bezhotovostními platbami na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. V části nároku odpovídající částce 1 249 Kč soud prvního stupně žalobě vyhověl, neboť tato platba byla provedena po výslovném odvolání souhlasu k užívání platebních karet jednatelem žalobkyně a žalovaná neprokázala jiný právní důvod jejich použití. 5. K odvolání žalobkyně proti výrokům II, III, a IV rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 24 Co 95/2024-320, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV potvrdil (výrok I) a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na nákladech odvolacího řízení částku 57 499,20 Kč (výrok II). 6. Žalobkyně v odvolání především namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně je z jejího pohledu nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné, když soud se dle jejího názoru nevypořádal se všemi jejími tvrzeními a důkazními návrhy. Tvrdila, že v průběhu řízení došlo k vadám procesního postupu, zejména k porušení poučovací povinnosti soudu podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř.“), v důsledku čehož neměla možnost uplatnit všechna skutková tvrzení a označit důkazy potřebné k prokázání jejího nároku. Dále brojila proti způsobu hodnocení provedených důkazů, zejména účastnické výpovědi žalované a svědeckých výpovědí osob, které označila za osoby na žalované závislé. Dovozovala, že právní posouzení skutkového stavu soudem prvního stupně je vadné, neboť z jejího pohledu nebylo prokázáno, že by byl dán souhlas k tomu, aby žalovaná z účtu žalobkyně hradila své osobní výdaje a potřeby svých dětí. 7. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a konstatoval, že odůvodnění rozsudku je dostatečné a splňuje požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř. Dále uvedl, že soud prvního stupně v průběhu řízení poskytl účastníkům dostatečný procesní prostor k uplatnění jejich práv, včetně možnosti tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy, a proto neshledal, že by byla porušena poučovací povinnost soudu. Odvolací soud rovněž neshledal žádné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, včetně vad zmatečnostních. K námitkám směřujícím proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a na jeho základě učinil logické a přesvědčivě odůvodněné skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud plně ztotožnil a pro stručnost na ně odkázal. Tyto závěry podle odvolacího soudu dostatečně prokazují, že žalovaná disponovala oprávněním užívat finanční prostředky z účtu žalobkyně v souvislosti s podnikáním žalobkyně, pro niž zajišťovala činnost kavárenské sítě. Dále na základě ústního souhlasu jediného společníka a jednatele žalobkyně (a současně manžela a otce nezletilých dětí) byla oprávněna disponovat s prostředky na platebních kartách k úhradě potřeb svých a nezletilých dětí, přičemž tento souhlas navazoval na dříve mezi manžely zavedený způsob financování rodinných potřeb. Souhlas jednatele žalobkyně s užitím dvou platebních karet pro potřeby podnikání žalobkyně, jakož i ke krytí potře