28 Cdo 1095/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1095/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 5. 2019 Spisová značka:28 Cdo 1095/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1095.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 4a předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 8. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 31.7.2019I.ÚS 2497/19 I.ÚS 2497/19 JUDr. David Uhlíř-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1095/2019-176 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce F. B., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti žalovanému městu Moravské Budějovice, identifikační číslo osoby: 002 89 931, se sídlem v Moravských Budějovicích, nám. Míru 31, zastoupenému JUDr. Stanislavem Juránkem, advokátem se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 800, o určení, že žalobce je oprávněnou osobou, vedené u Okresního soudu v Třebíči, pod sp. zn. 4 C 116/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2018, č. j. 37 Co 292/2016-95, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Žalobce dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 5. 2016, č. j. 4 C 116/2015-59, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je podle zákona č. 229/1991 Sb. osobou oprávněnou k uplatnění nároku na vydání pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY; současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalobce (dále též jako „dovolatel“) v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně že rozsudek závisí na vyřešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené; co do důvodu dovolání dovolatel napadá závěr odvolacího soudu o nesplnění (neprokázání) předpokladů definovaných v ustanovení § 4a odst. 3 písm. a) až c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat toliko z důvodů vymezených v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Co do zjištěného stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal skutečnosti odůvodňující uznání žalobce jako oprávněné osoby ve smyslu § 4 a § 4a zákona o půdě k uplatnění nároku na vydání předmětných pozemků [především neprokázal nabytí držby jeho rodiči ani žádný z dalších předpokladů dle § 4a odst. 3 písm. a) až c) zákona o půdě]. Smyslem ustanovení § 4a zákona o půdě (jehož výklad a aplikace byly pro posouzení dané věci stěžejní) jest přitom uznat i práva osob, jež nemohou prokázat své vlastnictví v souladu s občanskoprávními předpisy, platnými v době, kdy zemědělskou nemovitost získaly. Nevyžaduje tak obvyklé prokázání vlastnického práva původního vlastníka; jinak by totiž dané ustanovení nemělo samo o sobě smysl, protože na základě dokladu o vlastnictví by rozhodl pozemkový úřad podle § 9 zákona o půdě o uplatněném nároku běžným postupem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 136/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1279/2012). Právní úprava zákona o půdě sleduje co nejširší nápravu křivd, vzniklých na zemědělském majetku osobám, které jej byly v minulosti zbaveny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 385/2003, nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1580/2000). Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1559/96) z ustanovení § 4a odst. 3 zákona o půdě vyplývají tři samostatné skutkové podstaty, přičemž naplnění kterékoli z nich vede k uznání nároku. Prvá z nich vyžaduje, aby domnělá oprávněná osoba předložila rozhodnutí o dědictví nebo smlouvu, kterou dokládá vlastnické právo, doklad o smlouvě nebo doklad o jiném právním úkonu o nabytí vlastnictví touto osobou nebo jejím právním předchůdcem, nedošlo-li k právně účinnému převodu jen pro nedostatek zápisu do pozemkové knihy nebo evidence nemovitostí [§ 4a odst. 3 písm. a) zákona o půdě]; druhá, aby domnělá oprávněná osoba prokázala, že ve skutečnosti došlo k dělbě užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky nebo k výměně pozemků, a k převodu nedošlo jen proto, že nebyl zachován předepsaný úřední postup [§ 4a odst. 3 písm. b) zákona o půdě]; a ve třetí skutkové podstatě se od domnělé oprávněné osoby vyžaduje, aby prokázala, že sama nebo její právní předchůdce měli pozemky, porosty nebo jiný majetek v držbě a doklad o vlastnictví nemůže předložit, protože buď nebylo realizováno zápisové řízení, nebo že došlo ke ztrátě nebo poškození či zničení katastrálních nebo pozemkových operátů [§ 4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě]. Uvedené judikaturní praxi se ovšem odvolací soud nikterak nezpronevěřil, ztotožnil-li se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, jenž se naplněním jednotlivých podmínek § 4a odst. 3 písm. a) až c) zákona o půdě řádné zabýval a dospěl k nikoliv nepřiměřenému závěru, že žalobce nepředložil takové důkazní prostředky, z nichž by bylo lze vzít za prokázané naplnění některé z podmínek podle ustanovení § 4a odst. 3 zákona o půdě. V tomto směru nelze shledat napadené rozhodnutí odvolacího soudu excesivním v komparaci s ustálenou rozhodovací praxí výše nastíněnou. Postup, kdy se odvolací soud zaměřil na zkoumání důvodnosti žaloby zejména z hlediska naplnění předpokladů dle § 4 odst. 3 písm. c) zákona o půdě, považuje dovolací soud za přiměřený rovněž tomu, že skutková tvrzení žalobce neodůvodňovala aplikaci ustanovení § 4 odst. 3 písm. b) zákona o půdě (když žalobce netvrdil, že by došlo k dělbě užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky nebo k výměně pozemků, a k převodu nedošlo jen proto, že nebyl zachován předepsaný úřední postup), ani ustanovení § 4a odst. 3 písm. a) zákona o půdě (kdy sám žalobce uvádí, že nemůže předložit doklad o vlastnictví a ani nemá k dispozici nabývací titul právních předchůdců k pozemkům, neboť se nedochoval). Přitom při rozhodování o nároku podle § 4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě zkoumá soud s ohledem na tvrzené okolnosti tohoto případu, zda žalobce nebo jeho právní předchůdce měl předmětný zemědělský nemovitý majetek v držbě, a že nebylo realizováno zápisové řízení (srov. např. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 136/2003, nebo též stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2035/2005). Jádro dovolání žalobce pak tvoří pasáž „Východiska skutkového stavu a průběh řízení“, v níž dovolatel zejména prosazuje vlastní verzi skutkového stavu (čímž především napadá skutkový stav, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů), o niž pak následně opírá i použitou právní argumentaci. Sluší se pak připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího (i Ústavního) soudu, podle níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o