28 Cdo 1095/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1095/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 5. 2022 Spisová značka:28 Cdo 1095/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1095.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:17. 7. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1095/2022-365 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce L. Š., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, proti žalované O. N., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, o zaplacení částky 192.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 69/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2021, č. j. 30 Co 292/2021-321, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 15 C 69/2016-284, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 128.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 3. 2016 do zaplacení (výrok I.) a co do částky 64.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky, jdoucím od 1. 3. 2016 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). Rozhodl rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (výslovně toliko proti výrokům II. a III.) i žalované (explicitně toliko proti výrokům I. a III.) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 30 Co 292/2021-321, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 38.052,- Kč (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10.525,- Kč (výrok III.). Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci řízení byli v žalovaném období od 1. 3. 2015 do 28. 2. 2016 spoluvlastníky bytové jednotky č. XY situované v budově č. p. XY na pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY (dále „předmětná bytová jednotka“). Žalovaná užívala v žalovaném období celou předmětnou bytovou jednotku. Za toto užívání (nad rámec svého spoluvlastnického podílu 1/3 k celku) neposkytla žalovaná žalobci, který je spoluvlastníkem ideálních 2/3 dané bytové jednotky, žádné peněžité plnění. Soudy nižších instancí proto dovodily, že se žalovaná bezdůvodně obohacovala na úkor žalobce ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), a to ve výši, jež se odvíjí od obvyklého nájemného v předmětné bytové jednotce. Konstatovaly, že uplatněný nárok nelze považovat za rozporný s dobrými mravy, neboť v rozporu s dobrými mravy se jako první chovala žalovaná, když si násilím zpřístupnila předmětnou bytovou jednotku a tuto začala užívat. Připomněly, že již v minulosti v totožných sporech vedených mezi týmiž účastníky (bezdůvodné obohacení žalobce požadoval pouze za jiné časové období) byla žalovanou vznesená námitka nesouladu jednání žalobce s dobrými mravy shledána nedůvodnou. Poukázaly přitom zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3259/2017, a ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3709/2017 (označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Odvolací soud navíc připomněl, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 82/2001 byla žalobci pravomocně uložena povinnost uzavřít se žalovanou kupní smlouvu ohledně ideálních 2/3 předmětné bytové jednotky. Podotkl, že vlastnické právo žalované k celé předmětné bytové jednotce nebylo možno na základě uvedeného rozhodnutí zapsat do katastru nemovitostí nezávisle na jednání žalobce, nebyl-li následně v kupní smlouvě dostatečně specifikován předmět převodu, pročež ani z tohoto hlediska nelze dle názoru odvolacího soudu přisvědčit mínění žalované o rozporu jednání žalobce s dobrými mravy. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Úvahy odvolacího soudu stran žalovanou vznesené námitky rozporu jednání žalobce s dobrými mravy pokládá za nepřiměřené a formalistické. Zdůraznila, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 12. 2001, č. j. 15 C 82/2001-29, byla žalobci pravomocně uložena povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu ohledně ideálních 2/3 předmětné bytové jednotky, což žalobce dobrovolně nesplnil, zavkladování jejího vlastnického práva se brání již dvacet let, a to zejména vytvořením fiktivní pohledávky, jakož i množstvím účelových exekucí a dalšími obstrukcemi. Namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil okolnosti, za jakých si žalovaná zjednala přístup do předmětné bytové jednotky, jelikož k otevření bytové jednotky přistoupila až po nabytí právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, navíc k tomu byla vyzvána společenstvím vlastníků jednotek z důvodu hrozící škody. Vyzdvihla rovněž, že zákon nezakazuje minoritnímu spoluvlastníkovi byt užívat. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a nedostál požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí, pročež jeho rozhodnutí pokládá za nepřezkoumatelné a překvapivé. Nesouhlasí také s tím, že by důvodem pro zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva žalované k celé předmětné bytové jednotce do katastru nemovitostí byla nedostatečná specifikace předmětu převodu v kupní smlouvě, přičemž připomíná, že spornou část kupní smlouvy lze oddělit od ostatního obsahu této smlouvy, a tudíž navrhovaný vklad do katastru nemovitostí lze částečně provést. Dále se domnívá, že se odvolací soud s ohledem na podaný návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ze dne 17. 12. 2013 náležitě nezabýval námitkou týkající se otázky účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. 10. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalované pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné. K podání dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla žaloba co do částky 64.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítnuta, pak není žalovaná subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na je