28 Cdo 1141/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1141/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2006 Spisová značka:28 Cdo 1141/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1141.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1141/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. V. D., 2. L. K., a 3 J. D., zastoupených  advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 3. 2005, sp. zn. 13 Co 18/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 39/2001 (žalobců V. D., L. K. a J. D., zastoupených  advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o zaplacení finanční náhrady podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.), takto: I. Dovolání dovolatelů se odmítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou u soudu 18. 1. 2001, se žalobci domáhali, aby jim žalovanou Českou republikou – Ministerstvem financí byla poskytnuta finanční náhrada podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. za parní pilu v P., okres P., která patřila původním vlastníkům J. a J. D. (prarodičům žalobců) a byla znárodněna výměrem Ministerstva průmyslu z 8. 12. 1950, čj. 159.600/1950 – V – IV – 2. Prarodiče žalobců a otec žalobců zemřeli před účinností zákona č. 87/1991 Sb. Ze strany matky žalobců L. D. byla učiněna výzva k vydání věcí nemovitých z uvedené pily vůči povinné osobě – J. s. l., s. p., B. Při zpracování a schvalování privatizačního projektu J. s. l. byl však tento nárok pominut. Ministerstvo financí ČR odmítlo nárok na poskytnutí finanční náhrady za areál bývalé parní pily v P. (z níž v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. zbyly jen pozemky, které byly zastavěny novými objekty). Ministerstvo financí navrhlo za žalovanou Českou republiku zamítnutí žaloby. Poukazovalo především na to, že nárok na finanční náhradu tu nebyl uplatněn v zákonné lhůtě podle zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 92/1991 Sb. Podání doručené dne 12. 12. 1996 Ministerstvu financí V. D. bylo opožděné a podání ze 6. 5. 1991, uplatněné u bývalého Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, bylo pouze výzvou k vydání věcí a nikoli žádostí o poskytnutí finanční náhrady. Podle názoru Ministerstva financí ČR měl být nárok na náhradu za pozemky v tomto případě řešen podle ustanovení § 47 odst. 1 a 3 zákona č. 92/1991 Sb. Pokud nárok nebyl uznán bývalým Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci, měli se restituenti domáhat svého nároku u soudu žalobou podle zákona č. 92/1991 Sb. Ve smyslu ustanovení § 47 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb., pokud nebylo možné věci vydat, příslušela oprávněné osobě (oprávněným osobám) náhrada, o níž bylo třeba požádat Ministerstvo financí ČR; tento nárok na finanční náhradu bylo nutno uplatnit do 30. 6. 1995. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 6. 2004, čj. 21 C 39/2001-47, byl zamítnut žalobní návrh, aby žalované České republice – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit každému ze žalobců (V. D., L. K. a J. D.) 30.000,- Kč a vydat každému z nich cenné papíry v hodnotě 600.945,- Kč „jako podíl k 1/3 finanční náhrady ve smyslu § 8 odst. 5 a § 13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.“. Byl také zamítnut žalobní návrh, aby žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí ČR zaplatila žalobcům každému podíl v 1/3, úrok z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 142/1994 v objemu 21 % z částky 1.892.837,- Kč – finanční náhrady od 1. 1. 1999 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobců není důvodná. Soud prvního stupně poukazoval na to, že v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je stanoveno, že v případě, že k odnětí vlastnického práva došlo podle předpisů o znárodnění z let 1945 –1948, aniž byla poskytnuta finanční náhrada, takže vzniká oprávněným osobám podle zákona č. 87/1991 Sb. nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona (jímž tu je zákon č. 92/1991 Sb.). Soud prvního stupně vycházel z názoru, že lhůty pro uplatnění nároků podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. proti povinným osobám podle zákona č. 92/1991 Sb. platí podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 92/1991 Sb. Došlo-li k odnětí vlastnického práva k privatizovanému majetku způsobem uvedeným v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., vzniká oprávněným osobám podle uvedeného zákona nárok, jehož způsob vypořádání stanoví privatizační projekt, týkající se tohoto majetku. Svůj nárok byla oprávněná osoba povinna uplatnit do 6 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 4. 1991); jinak nárok zanikl. V daném případě povinná osoba dopisem z 26. 2. 1993 upozornila matku žalobců na to, že privatizací nebyl uplatněný nárok vypořádán. Proto tu měl být zvolen postup podle ustanovení § 47 zákona č. 92/1991 Sb. V ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. byla stanovena lhůta 15 dnů; v případě, že oprávněná osoba nesouhlasí s vypořádáním nároku v privatizačním projektu, mohla se domáhat svého nároku u soudu ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy byla o způsobu vypořádání vyrozuměna. V ustanovení § 47a zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 92/1992 Sb.) je stanovena lhůta do 31. 7. 1991; v případě, že povinná osoba nemá k odňatému majetku právo hospodaření, nebo nevyhoví-li povinná osoba výzvě k vydání věci, mohla oprávněná osoba uplatnit své nároky ve lhůtě do 31. 12. 1992 u soudu. Soud prvního stupně uváděl, že „všechny tyto lhůty žalobcům marně uplynuly“ a „v souzené věci nelze vzít v úvahu obranu žalobců, že se teprve v říjnu 1998 dověděli najisto, že původní stavby byly odstraněny a že došlo k zastavění pozemků jinými stavbami; tato obrana je vyvrácena dopisy J. l., zaslanými matce žalobců; především však se tu jedná o zákonné lhůty, které nelze v případě jejich nedodržení žádným způsobem prodloužit; jde tu o lhůty prekluzívní“. Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s uvážením toho, že žalované v řízení náklady nevznikly. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 30. 3. 2005, sp. zn. 13 Co 18/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 6. 2004, čj. 21 C 39/2001-47, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal odvolání žalobců důvodným. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci úplným způsobem a správně tuto věc posoudil i po právní stránce. Odvolací soud uváděl, že o odvolání bylo rozhodnuto v souladu s článkem II. bod 2 zákona č. 59/2005 Sb. podle občanského soudního řádu v jeho znění před 1. 4. 2005. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci uplatnili u soudu sporný restituční nárok dne 18. 1. 2001, což bylo po uplynutí k tomu určených prekluzívních lhůt, takže žalobě žalobců nebylo možné vyhovět. Ohledně nároku žalobců pokládal odvolací soud za zjištěno, že stavby areálu bývalé parní pily v P., okres P., byly v sedmdesátých letech minulého století odstraněny a pozemky, na nichž stály, byly znovu zastavěny. Nebylo tedy možné stavby bývalé pily vydat žalobcům podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb; oprávněným žalobcům náležela podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. finanční náhrada s odkazem na ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. Jednoroční lhůta uvedená v ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se tu otevřela dnem vykonatelnosti nálezu č. 153/1998 Sb., tedy dnem 8. 7. 1998; tato lhůta se však otevřela jen osobám, které se tímto nálezem staly oprávněnými osobami, tedy těm, které dosud nesplňovaly podmínky stanovené pro oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. V daném případě tedy pro žalobce platila prekluzívní lhůta jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. od 1. 4. 1991; do té doby měli žalobci podat písemnou žádost příslušnému ústřednímu orgánu státní správy o finanční náhradu, což neučinili; pokud by takovou žádost podali a nebylo by jí vyhověno, měli možnost uplatnit nárok u soudu v obecné tříleté promlčecí době (§ 101 občanského zákoníku). Odvolací soud v t