28 Cdo 1153/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1153/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 2. 2019 Spisová značka:28 Cdo 1153/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1153.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Stavba Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 4. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1153/2018-193 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Biskupství ostravsko-opavského, se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, identifikační číslo osoby: 65468953, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, s adresou pro doručování Lesy České republiky, s. p., Krajské ředitelství Frýdek-Místek, Frýdek-Místek, Nádražní 2811, za účasti Povodí Odry, státního podniku, se sídlem v Ostravě, Varenská 3101/49, identifikační číslo osoby: 70890021, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 48/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2017, č. j. 71 Co 195/2017-126, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného výrokem I. rozsudku ze dne 27. 10. 2017, č. j. 71 Co 195/2017-126, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 3. 2017, č. j. 10 C 48/2016-85, jímž podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), nahradil projev vůle žalovaného s uzavřením dohody o vydání pozemku parc. č. XY (vodní plocha), zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále „předmětný pozemek“), jejíž znění uvedl ve výroku I., a jímž ve výroku II. žalovanému a vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 18.286,- Kč k rukám jeho zástupce. Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.776,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.). Odvolací soud převzal skutkový stav takto zjištěný soudem prvního stupně, že - žalobce je právním nástupcem Arcibiskupství olomouckého, které vlastnilo nemovitosti zapsané ve vložce č. XY Moravských zemských desek, mimo jiné i pozemky původ pozemkový katastr parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dnes katastrální území XY), a to až do 1. 3. 1948, kdy přešly do vlastnictví státu postupem dle zákona č. 142/1947 Sb. o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, přičemž z výše uvedených pozemků vznikl předmětný pozemek parc. č. XY, který je ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření žalovaného, - žalobce vyzval žalovaného k vydání označeného pozemku (výzvou doručenou mu dne 20. 2. 2013). Státní pozemkový úřad zamítl návrh žalobce na vydání předmětného pozemku s odůvodněním, že se nejedná o zemědělské nemovitosti, a žalobce odkázal na postup podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. - předmětný pozemek je korytem vodního toku Bílá Ostravice, na němž byl již v 19. století vybudován k akumulaci vody za účelem splavování dříví Bedřichův klauz, tvořený kamennou hrází vyplněnou betonem a kamením, výpustí a zděným přepadem, jenž byl v letech 2002–2005 zrekonstruován, přičemž rozměry nádrže zůstaly zachovány. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě není dána překážka vydání předmětného pozemku z důvodu jeho zastavěnosti § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť stavba vodního díla na předmětném vodním toku není samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, ale jedná se o součást pozemku (§ 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), že se jedná se o stavební úpravu koryta potoka sloužící ke zlepšení kvality pozemku, zajišťující jeho zpevnění, retenci vody v krajině, funkci protierozní, protipožární, krajinotvornou a umožňující migraci živočichů v potoku a ochranu před povodněmi a že tuto stavbu vodního díla nelze od pozemku oddělit bez jeho znehodnocení a nelze ji užívat jako samostatnou věc, pročež se nejedná o zastavěný pozemek ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že vodní dílo Bedřichův klauz bylo vybudováno před obdobím majetkové křivdy, existovalo v době majetkové křivdy a navíc nelze rekonstrukci považovat za výstavbu či vybudování nového vodního díla za účelem funkční vázanosti na vodní nádrž Šance. Ani po rekonstrukci se tudíž Bedřichův klauz nestal samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu. Současně dovodil, že je zcela přirozené, že se v čase funkce Bedřichova Klauzu změnila a že nyní tato stavba slouží jako doprovodné zařízení ke jmenované vodní nádrži. Je přitom schopna zachycovat nečistoty (splaveniny), které by jinak do vodní nádrže přitékaly a musely by být odstraněny jiným způsobem. Nynější využití Bedřichova Klauzu (stejně jako dalších obdobných staveb v dané lokalitě) však nestýká žádný podklad pro vyslovení závěru, že jde o novou stavbu spojenou s vodní nádrží Šance. Odvolací soud rovněž přisvědčil – v reakci na odvolací námitku žalovaného - správnosti závěru soudu prvního stupně, že u žalob na nahrazení projevu vůle, o níž bylo v projednávané věci rozhodováno, nemusí žalobce prokazovat existenci naléhavého právního zájmu jako je tomu v případě žaloby na určení (ledaže podání takové žaloby plyne přímo ze zákona). Žalobce jako případný vlastník předmětného pozemku pak bude ve smyslu § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 254/2001 Sb.“), při výkonu práv a povinností podléhat režimu citovaného zákona. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i v existenci otázky dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešené. Předně nesouhlasí s tím, že by vydání předmětné nemovitosti nebránila překážka zastavěnosti pozemku ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Napadený rozsudek odvolacího soudu je dle mínění dovolatele založen na restriktivním výkladu citovaného ustanovení, a proto je nesprávný. Má za to, že stavba na předmětném pozemku je samostatnou věcí v pojetí občanského práva (§ 120 obč. zák.), přičemž stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti tak, jak ji chápe stavební zákon, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Vyslovil názor (podporovaný poukazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 47 A 23/2012), že stavba vodního díla v souzené věci je ve smyslu § 59a zákona č. 254/2001 Sb., samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, a proto se tedy dovolacího soudu táže, zda lze nebo nelze z ustanovení § 59a zákona č. 254/2001 Sb. dovodit soukromoprávní aspekt prokazující existenci vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 (obdobně jako v uvedené žalované věci) jako věci samostatné v občanskoprávní rovině. Právní hodnocení věci je podle dovolatele postaveno výlučně na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, a to bez ohledu na to, že se týká tenisového dvorce, který nemůže nikdy plnit účel stavby ve veřejném zájmu ve srovnání se stavbou předmětného vodního díla sloužícího jako protipovodňová stavba na vodním toku; odvolací soud se tak odklonil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dn