28 Cdo 1185/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1185/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 7. 2014 Spisová značka:28 Cdo 1185/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1185.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 458 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 8. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1185/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Mgr. M. K., P., zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 6, Jugoslávských partyzánů 1599/31, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o zaplacení částky 242.590,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 160/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2012, č. j. 17 Co 384/2012-117, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2012, č.j. 17 Co 384/2012-117, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2012, č.j. 23 C 160/2010-82, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2012, č. j. 23 C 160/2010-82, jímž tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 242.590,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I). Rozsudek byl změněn toliko ve výroku o lhůtě k plnění (jež byla prodloužena na 30 dní od právní moci rozsudku), ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II) a současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně, totiž že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 1331/19, 1331/25, 1331/27 a 1340/33 v katastrálním území D. P.. Předmětné pozemky užívá žalovaný, aniž by mu k jejich užívání svědčil právní důvod a aniž by za jejich užívání poskytoval žalobkyni náhradu. Co do základu nároku i odvolací soud uzavřel, že užíváním pozemků vzniká žalovanému bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně (majetkový prospěch vzniklý plněním bez právního důvodu; § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), které je povinen žalobkyni vydat (tedy poskytnout za ně žalobkyni peněžitou náhradu ve smyslu § 458 odst. 1 obč. zák.). Při určení výše náhrady odvolací soud vycházel z maximální výše nájemného z pozemků nesloužících k podnikání nájemce, stanoveného pro roky 2008, 2009 a 2010 částkou 85 Kč za m2 plochy pozemku ročně „příslušnými výměry Ministerstva financí“. Na závěr, že se žalobkyni má dostat náhrady ve výši maximálního nájemného, odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) usuzoval i prostřednictvím okolnosti, že za předcházejících 25 let užívání pozemku žalobkyně neobdržela od žalovaného žádnou náhradu a že při jednání s žalobkyní argumentoval příslušnými cenovými výměry i žalovaný. Za žalobkyní vymezené období od 1. 7. 2008 do 30. 6. 2010 tak – podle závěru soudů nižších stupňů – činí náhrada 242.590,- Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), co do důvodů má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Odvolacímu soudu žalovaný vytýká nepřezkoumatelnost rozsudku, namítaje, že v odůvodnění rozsudku odvolací soud nereagoval na některé z jeho námitek a stran skutkového základu věci pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, jehož odůvodnění – dle názoru dovolatele – se zakládá na souhrnném skutkovém zjištění. Za nesprávný a odchylující se od ustálené judikatury dovolacího soudu pak žalovaný pokládá právní závěr odvolacího soudu, že výše bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků bez dalšího koresponduje maximální výši nájemného podle cenových výměrů Ministerstva financí. Dovolatel zastává názor, že výše náhrady by měla vycházet z obvyklé hladiny nájemného (s přihlédnutím k případné cenové regulaci), jehož určení je otázka odborná, kdy by měl soud zpravidla postupovat podle § 127 o. s. ř. a ustanovit znalce. Při určení bezdůvodného obohacení – pokračuje žalovaný – by soudy měly přihlížet i ke způsobu využívání staveb na pozemcích žalobkyně a se zřetelem k němu náhradu určit spíše při dolní hranici stanovené cenovými výměry, nikoliv v úrovni ceny maximální. Vzhledem k řečenému žalovaný namítá, že odvolací soud přisoudil nesprávné právní důsledky i předchozí korespondenci účastníků. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně pokládá dovolání za vadné a nepřípustné, argumentujíc přitom procesním předpisem (občanským soudním řádem) ve znění účinném od 1. 1. 2013. Rozsudek odvolacího soudu má žalobkyně za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, jenž byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky určení výše náhrady v případě bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku ve vlastnictví jiného, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a z tohoto pohledu jde tedy o otázku rozhodovanou soudy rozdílně, pro kterou má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.). Vady, k nimž u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Zmatečnosti (vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.) ostatně netvrdí ani dovolatel a jeho výhrady vůči přezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud nesdílí. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zde vychází z přiměřeného použití § 157 odst. 2 v odvolacím řízení (srov. § 211 o. s. ř.) a obsahuje všechny stanovené náležitosti, stejně tak jako odůvodnění (odvolacím soudem přezkoumávaného) rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je, mimo jiné, zřetelné, které skutečnosti vzal tento soud za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalovaným v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemku ve vlastnictví jiného. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 456 věty první obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání cizí nemovitosti bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový u