28 Cdo 1233/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1233/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 9. 2014 Spisová značka:28 Cdo 1233/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1233.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 454 obč. zák. § 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 9. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1233/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Mgr. M. Ř., zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, proti žalovaným 1) K. M., a 2) D. K., oběma zastoupeným Mgr. Jaroslavem Jurášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín I/674, o zaplacení částky 348.133,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 13/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 59 Co 274/2013-225, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 59 Co 274/2013-225, se ve výrocích pod body III, IV a V zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 12. března 2013, č. j. 44 C 13/2012-179, Okresní soud ve Zlíně (dále též jako „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po každé z žalovaných zaplacení částky 174.066,50 Kč se 7,75% úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2012 do zaplacení (výroky I a III); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů vzniklých státu (výroky II, IV a V). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že P. Ř. (jehož dědictví nabyly rovným dílem žalované) uzavřel dne 23. 7. 2010 coby kupující s městem Zlín (prodávajícím) smlouvu o převodu označené bytové jednotky, za kupní cenu sjednanou částkou 348.133,- Kč. Na její úhradu dle skutkových zjištění soudu prvního stupně použil zčásti vlastní prostředky (98.133,- Kč) a o poskytnutí zbylých 250.000,- Kč požádal svého bratra (otce žalobkyně) J. Ř., jenž částku (spolu s již dříve složenými 98.133,- Kč) poukázal dne 16. 6. 2010 na účet prodávajícího coby „disponent“ účtu č. 1002526/2070, vedeného u Moravského peněžního ústavu, spořitelního družstva, na jméno žalobkyně. Současně vzal soud za prokázané, že peníze, jenž si takto od J. Ř. půjčil, P. Ř. vrátil ve dnech 24. 1. 2011 (hotovostí v částce 45.000,- Kč) a 24. 1. 2011 (bezhotovostní úhradou co do zbylých 205.000,- Kč). Přitom měl soud prvního stupně za vyvrácené, že částka 100.000,- Kč (98.000,- Kč) byla určena k úhradě dluhů P. Ř. (žalobkyní tvrzený, avšak neprokázaný dluh u společnosti ROSA Market) a současně měl za prokázané, že zmíněný předchůdce žalovaných uzavřel toliko jedinou smlouvu o půjčce, totiž s bratrem J. Ř. (na částku 250.000,- Kč), nikoliv i s žalobkyní (prostřednictvím jejíhož účtu J. Ř. poukázal částku 348.133,- Kč). Uvedená zjištění vedla soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně není legitimována k uplatnění pohledávky z půjčky (jež byla nota bene věřiteli J. Ř. vrácena) a že předchůdci žalovaných – jenž k úhradě kupní ceny použil zčásti prostředky vlastní a ve zbytku prostředky opatřené půjčkou od J. Ř. – nevznikl na úkor žalobkyně majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které by byl P. Ř. povinen žalobkyni vydat (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 59 Co 275/2013-225, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III, v části, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroků z prodlení ve výši 7,75% z částek 174.066,50 Kč za dobu od 1. 1. 2012 do 16. 5. 2012 (jde-li o povinnost uloženou žalované 1/), resp. od 1. 1. 2012 do 23. 5. 2012 (v případě povinnosti žalované 2/) – viz výroky I a II, zatímco ve zbylém rozsahu rozsudek změnil tak, že žalované 1/ uložil zaplatit žalobkyni částku 174.066,50 Kč spolu se 7,75% úrokem z prodlení od 17. 5. 2012 do zaplacení a žalované 2/ částku v téže výši spolu se 7,75% úrokem z prodlení od 24. 5. 2012 do zaplacení (výrok III rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV), včetně nákladů řízení vzniklých státu (výrok V). Skutková zjištění soudu prvního stupně vzal odvolací soud za svá, docházeje však k jinému prvnímu posouzení věci, zejména jde-li o právní kvalifikaci vztahu účastníků a jejich věcnou legitimaci. S ohledem na postavení žalobkyně coby majitelky účtu, z něhož byla poukázána předmětná částka na účet třetí osoby (prodávajícího města Zlín), usoudil, že odepsáním částky z jejího účtu došlo ke zmenšení jejího majetku (pohledávky vůči peněžnímu ústavu), a že zaplacením kupní ceny prodávajícímu se na úkor žalobkyně obohatil právě kupující P. Ř., za něhož – dodává odvolací soud – plnila žalobkyně to, co byl P. Ř. povinen plnit sám. Odvolací soud uzavírá, že mezi žalobkyní a předchůdcem žalovaných vznikl závazkový vztah z bezdůvodného obohacení podle § 454 občanského zákoníku a že J. Ř., jenž byl oprávněn nakládat s peněžními prostředky na účtu žalobkyně (§ 710 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), jednal k tíži žalobkyně. Skutečnosti o uzavření dohody mezi žalobkyní a J. Ř. (např. smlouvy o půjčce či smlouvy darovací) dle závěru odvolacího soudu prokázáno nebylo. Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma výroků pod body I a II, podaly žalované dovolání, jež pokládají za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), dovozujíce, že rozsudek spočívá na řešení právních otázek, z nichž některé dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Za nesprávné pokládají dovolatelky posouzení vztahu účastníků jako vztahu z bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. a vymezující se i vůči posouzením aktivní legitimace žalobkyně k uplatnění práva, v situaci, kdy peněžní prostředky předchůdci žalovaných poskytla jiná osoba (J. Ř.), jež částku poukázala jako osoba oprávněná nakládat s prostředky na běžném účtu (disponent), byť majitelkou účtu byla právě žalobkyně. V této souvislosti dovolatelky připomínají zjištění soudu prvního stupně, že peníze předchůdce žalovaných získal právě z půjčky poskytnuté mu třetí osobou, J. Ř.. Dodávají, že pokud snad J. Ř. překročil své dispoziční oprávnění, může po něm žalobkyně případně žádat náhradu škody tím způsobené. Přitom žalované kladou i obecnější otázku týkající se postavení majitele účtu a dalších osob oprávněných nakládat s peněžními prostředky na účtu (§ 710 odst. 2 obch. zák.), konstruujíce, že pohledávku vůči peněžnímu ústavu nemá toliko majitel účtu, nýbrž i další osoby oprávněné nakládat s peněžními prostředky na účtu. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládají za formalistické, přehlížející skutkové okolnosti tohoto případu a rezignující i na posouzení, zda ze strany žalobkyně nejde o uplatňování práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhly, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně pokládá dovolání za nepřípustné, tvrdíc, že otázka postavení majitele účtu již byla v rozhodování dovolacího soudu řešena; k otázce aktivní legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení dle § 454 obč. zák. uvádí, že nejde o otázku výkladu a aplikace hmotného práva, nýbrž o otázku procesní, na jejímž řešení rozhodnutí založeno není, a že jde o „nepřípustné novum“. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; resp. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky týkající se předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., a určení subjektů závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, při jejichž řešení v dané věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále). Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),