28 Cdo 1249/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1249/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2023 Spisová značka:28 Cdo 1249/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1249.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 8. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1249/2023-298 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, za účasti hlavního města Prahy, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 483/2020, o dovolání hlavního města Prahy proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, č. j. 29 Co 223/2022-247, t a k t o : Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, č. j. 29 Co 223/2022-247, a Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 3. 2022, č. j. 12 C 483/2020-205, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č. j. 12 C 483/2020-205, Obvodní soud pro Prahu 10 určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I.), a v tomto rozsahu nahradil výrok II. rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha ze dne 21. 9. 2020, č. j. SPU 329306/2020 (výrok II.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). 2. K odvolání dalšího účastníka řízení (hl. m. Praha) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 29 Co 223/2022-247, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I. a II. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil ve výroku III. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky jen co do určení výše nákladů řízení a „jinak“ jej potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). 3. Soudy bylo rozhodováno o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala projednání věci, o které bylo rozhodnuto správním orgánem – Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu, rozhodnutím ze dne 21. 9. 2020, č. j. SPU 329306/2020. 4. Výrokem II. označeného rozhodnutí správní orgán rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále i jen jako „zákon č. 229/1991 Sb.“), tak, žalobkyně není (mimo jiné) vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY(dále také jako „předmětný pozemek“). 5. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, měl za prokázané, že na předmětném pozemku se nachází komunikace fakticky užívaná jako obratiště noční linky autobusů, jež by dle odvolacího soudu mohla sice zakládat překážku vydání pozemku oprávněné osobě podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ovšem po provedení testu proporcionality lze v daném případě uzavřít, že „zájem žalobkyně na vydání předmětného pozemku je silnější než veřejný zájmem na užívání předmětného pozemku k dosavadnímu účelu jako obratiště nočních autobusů“. Pro posouzení věci nepovažoval odvolací soud za významné, vzniklo-li obratiště na základě stavebního povolení a stalo-li se tak před účinností zákona č. 229/1991 Sb. Oproti tomu akcentoval zařazení pozemku územním plánem obce do kategorie „všeobecná – smíšená plocha“ (nikoliv do plochy „dopravní infrastruktura“), což dle mínění odvolacího soudu nevylučuje v budoucnu jeho zastavění ani jiné, kupříkladu zemědělské využití (jak uvedl i s odkazem na opatřený znalecký posudek) a „nehrozí tudíž tzv. holé vlastnictví vydávané nemovitosti i pro případ, že na části pozemku zůstane veřejně přístupná komunikace“. K tomu odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně je vlastnicí i jiných pozemků v dané lokalitě, že užívání obratiště coby dopravní komunikace je omezeno jen na noční provoz a je nahraditelné užíváním jiné autobusové točny. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podalo dovolání hlavní město Praha coby účastník řízení (dále jen jako „dovolatel“); přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jednak i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že zastavění nárokovaného pozemku a jeho užívání jako obratiště autobusů veřejné hromadné dopravy nevyhodnotil jako překážku restituce dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., kdy nezkoumal, je-li obratiště na předmětném pozemku samostatnou věcí v právním smyslu – stavbou bránící restituci dle odkazovaného ustanovení. Vedle toho dovolatel silně akcentuje i veřejné užívání předmětného pozemku a na něm situované veřejně přístupné komunikace, jež v současné době – objektivně posuzováno – brání zemědělskému využití pozemku. Namítá, že vydání předmětného pozemku v jeho současném stavu by vedlo jen k dalším sporům. Navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se žaloba zamítá, případně aby dovolací soud přistoupil k jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Z vyjádření žalobkyně k podanému dovolání je patrno, že uplatněné dovolací námitky nepovažuje za opodstatněné, zatímco napadený rozsudek má za správný a korespondující závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu. Navrhuje odmítnutí dovolání. 8. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností. 9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (je-li dána překážka vydání pozemku oprávněné osobě dle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. v případě pozemku zastavěného pozemní komunikací, případně užívaného jako veřejné prostranství), při jejímž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou). 12. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v hranicích otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné. 13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 14. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 15. Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24.