28 Cdo 1308/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1308/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 8. 2013 Spisová značka:28 Cdo 1308/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1308.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 19 předpisu č. 87/1991Sb. § 20 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 9. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 6.5.2014IV.ÚS 1582/14JUDr. Vlasta Formánkováodmítnuto23.9.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1308/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele P. M., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou – Samkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Španělská 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 18Co 282/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8C 237/95 (žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou – Samkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Španělská 6, proti žalovaným: 1. JUDr. M. B., a 2. D. N., zastoupeným JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou, 150 00 Praha 5, Nad Zlíchovem 9, o vydání nemovitostí), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í: O žalobě žalobce, podané u soudu dne 1. 11. 1995, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8C 237/95-231. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se uložení povinnosti JUDr. M. B. vydat žalobci ideální ¾ domu čp. 362, stavební parcely č. 1276 (o výměře 129 m2) a parcely č. 1277 – zahrady (o výměře 487 m2) v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 455 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu. Také byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se i toho, aby žalovanému P. N. bylo uloženo vydat žalobci ideální ¼ uvedených nemovitostí v katastrálním území S. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 11.454,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo dále uloženo zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 jím placené náklady tohoto řízení, jak budou stanoveny samostatným usnesením soudu, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2007, č. j. 18Co 282/2006-281. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8C 237/95-231, potvrzen ve výrocích o věci samé, ale ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, „přičemž výtky odvolatele, týkající se hodnocení důkazů soudem prvního stupně a právních závěrů soudu prvního stupně neshledal podstatnými“. Odvolací soud poukazoval na zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně o tom, že rodiče žalobce – A. M. a H. M. vycestovali dne 7. 9. 1968 do Rakouska a pak do Švýcarska, a to bez povolení tehdejších československých úřadů, a v cizině zůstali ke stálému pobytu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 1972, č. j. 2T 3/72-49 (který nabyl právní moci dne 18. 2. 1972), byli členové rodiny M. uznáni vinnými tehdy trestným činem opuštění republiky a byli odsouzeni k nepodmíněným trestům a k propadnutí majetku, tedy i nemovitostí v katastrálním území S., o něž jde v tomto soudním řízení. V roce 1972 došlo pak k prodeji uvedených nemovitostí, po učinění veřejné vývěskové nabídky, manželům B., kteří byli vybráni z přihlášených zájemců o koupi uvedených nemovitostí; kupní cena za dům byla stanovena částkou 103.902,20 Kč; pozemky zůstaly ve vlastnictví státu a byly přiděleny do osobního užívání manželů B.. Ing. V. B. zemřel a dědičkami po něm se staly JUDr. M. B. a PhDr. T. B. (která v průběhu tohoto řízení zemřela a jejím právním nástupcem se stal syn D. N.). Členové rodiny M. byli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 11. 1990, sp. zn. 1Rt 548/90, rehabilitováni a dřívější odsuzující trestní rozsudek ze dne 25. 1. 1972 byl zrušen. Výzvu k vydání nemovitostí v daném případě zaslal A. M., právní předchůdce žalobce, dne 29. 8. 1991 JUDr. M. B. Po nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 pak byly ještě zaslány nové výzvy k vydání nemovitostí (prostřednictvím zástupce A. M.) oběma žalovaným; výzvy byly datovány 13. 4. 1995 a k poštovní přepravě byly předány dne 20. 4. 1995. Odvolací soud dále poukazoval na to, že soud prvního stupně posoudil původního žalobce A. M. (který zemřel) jako oprávněnou osobu podle ustanovení § 5 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ohledně výzvy k vydání nemovitostí vůči JUDr. M. B. měl soud prvního stupně za to, že byla doručena včas, ale ohledně výzvy směřující vůči PhDr. T. B. měl soud prvního stupně za prokázáno, že nebyla podána včas (proto soud prvního stupně žalobu vůči žalovanému D. N., jako právnímu nástupci PhDr. T. B., žalobu zamítl). Odvolací soud také poukazoval na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nejsou povinnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., neboť při koupi domu tu nedošlo k žádnému protiprávnímu zvýhodnění a také nabývací cena za předmětné nemovitosti odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Ohledně pozemků, o něž jde v tomto řízení, soud prvního stupně vycházel z toho, že žalovaní se stali jejich vlastníky až dne 1. 2. 1992, kdy došlo k transformaci původního práva osobního užívání pozemků zákonem č. 87/1991 Sb. na vlastnictví. Žaloba žalobce byla proto soudem prvního stupně zamítnuta. Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně dospěl především k závěru, že v daném případě výzva k vydání nemovitostí, směřující vůči JUDr. M. B. byla podána v zákonem stanovené lhůtě, tedy včas, zatímco výzva k vydání nemovitostí vůči PhDr. T. B., byla podána po uplynutí stanovené lhůty, takže „žaloba v části směřující proti právnímu nástupci PhDr. T. B. již z tohoto důvodu nemůže být po právu“. Odvolací soud dále po doplnění dokazování výslechem znalce k jím vypracovanému posudku o ceně domu čp. 362 v katastrálním území S. vzal za prokázáno, že cena uvedeného objektu byla stanovena podle technického stavu objektu a bylo přihlíženo ke stáří nemovitosti; ke slevě z ceny nemovitosti došlo z důvodu konstrukční vady, která spočívala v nedostatečné izolaci domu. Pokud žalovaní namítali nedostatek souhlasu nadřízeného orgánu k převodu nemovitosti (podle § 16 odst. 2 dříve platné vyhlášky č. 104/1966 Sb.), odvolací soud po doplnění dokazování konstatováním obsahu realizačního spisu dospěl k závěru, že v době uzavření kupní smlouvy mezi státem a manžely B. nebylo již zapotřebí, aby prodej nemovitosti odsouhlasil na návrh Obvodního národního výboru Prahy 6 Národní výbor hlavního města Prahy, a to vzhledem k usnesením Rady Národního výboru hl. m. Prahy č. 146 ze dne 20. 7. 1967 a č. 327 ze dne 22. 10. 1968 a vzhledem k vyhlášce č. 2/1969 Sbírky Národního výboru hl. m. Prahy, vycházející ze zmocnění obsaženého v ustanovení § 16 odst. 2 vyhlášky č. 104/1960 Sb. Odvolací soud také shodně se závěry soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v tomto soudním řízení nebylo prokázáno, že by manželé B. nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Pokud žalovaní v odvolacím řízení navrhovali doplnění dokazování (např. dotazem na Ústav pro novodobé dějiny Akademie věd nebo na Úřad pro dokumentaci zločinů komunismu), byl odvolací soud toho názoru, že mu „provádět tyto důkazy nepřísluší, když nebyly navrhovány již ve stadiu řízení před soudem prvního stupně“. Odvolací soud tedy odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil jako věcně správný ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Pokud šlo o výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku odkázal na samostatné usnesení o nákladech řízení, k jehož vydání nedošlo; proto odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ve smyslu ustanovení § 219 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 15. 3. 2007 advoká