28 Cdo 1350/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1350/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 5. 2019 Spisová značka:28 Cdo 1350/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1350.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Stavba Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 8. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1350/2019-141 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Pečky, se sídlem v Pečkách, Tř. Jana Švermy 50, identifikační číslo osoby: 61632236, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 87/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 4 Co 153/2017-118, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Účastnice řízení je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze, Týnská 633/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2017, č. j. 38 C 87/2016-91, rozhodl, že se žalobkyni vydávají zemědělské nemovitosti – pozemek parc. č. XY, vodní plocha o výměře 749 m2, a pozemek parc. č. XY, vodní plocha o výměře 447 m2, oba v katastrálním území a obci XY, a dále pozemek parc. č. XY, vodní plocha o výměře 224 m2 v katastrálním území a obci XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.), čímž bylo změněno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 18. 12. 2015, č. j. SPU 627227/2015, sp. zn. SP17479/2015-537100, pokud jím bylo rozhodováno o předmětných pozemcích (výrok II.). Dále účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 16.456,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D. (výrok III.). K odvolání účastnice řízení Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 4 Co 153/2017-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti účastnice nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.). Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání předmětných pozemků oprávněné osobě (žalobkyni) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemků ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Stavební úpravy předmětných pozemků přitom nepředstavují samostatnou stavbu bránící zemědělskému využití těchto pozemků. Jedná se totiž pouze o přírodní, popřípadě o částečně zpevněnou, část zemského povrchu, která v daném místě slouží k odvádění vody přiváděné do vodního koryta prostřednictvím melioračního zařízení z okolních pozemků, přičemž odvolací soud zdůraznil, že výkon vlastnického práva žalobkyně bude omezen příslušnou úpravou zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 254/2001 Sb.“), nikoli však zcela vyloučen. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu brojí účastnice řízení dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, a dalšími v dovolání specifikovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), jakož i v existenci otázky dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešené. Nesouhlasí s tím, že by vydání předmětných nemovitostí nebránila překážka zastavěnosti pozemku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Domnívá se, že výkon vlastnického práva žalobkyně na předmětných pozemcích bude zcela vyloučen z důvodu existence na nich vybudovaných vodních děl. V souvislosti se stavbou úpravy vodního toku upozorňuje na odchýlení odvolacího soudu od konstantní judikatury dovolacího soudu, v níž byl formulován názor o nutnosti posuzovat jednotlivé kauzy podle konkrétních okolností daných případů. Ve vztahu k pozemkům, na nichž je situováno hlavní meliorační zařízení (otevřený kanál), poukazuje na právní samostatnost a technické provedení hlavního melioračního zařízení. Vysvětluje, že případným neudržováním či znemožněním meliorace se k horšímu změní území, jemuž meliorace slouží, pročež je dán veřejný zájem na nevydání těchto pozemků. Je přesvědčena o vzniku tzv. holého vlastnictví žalobkyně, pokud dojde k vydání pozemků, na nichž je umístěno hlavní meliorační zařízení, což je v rozporu se smyslem restituce. Vyslovila názor (podporovaný odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 652/06, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), dle něhož má-li pozemek povahu veřejného statku, je dána překážka spočívající v realizaci veřejného zájmu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání označila napadený rozsudek za zcela správný. Má za to, že předmětné pozemky nejsou veřejným prostranstvím ani veřejným statkem a jejich vydáním žalobkyni nevznikne tzv. holé vlastnictví. Nejvyššímu soudu navrhuje, aby dovolání účastnice odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. 11. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou vymezená právní otázka týkající se posouzení překážky vydání pozemku podle zákona č. 428/2012 Sb. z důvodu, že se na pozemku nachází vodní dílo ve smyslu ustanovení § 55 zákona č. 254/2001 Sb. již byla dovolacím soudem vyřešena (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018, a dále níže citovaná rozhodnutí). Právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení této (dovolacím soudem) již vyřešené právní otázky. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že při aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (srovnej např. rozsudek Nejvyšš