28 Cdo 1358/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1358/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2021 Spisová značka:28 Cdo 1358/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1358.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 9. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1358/2021-318 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalovanému D. S., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 26/4, o zaplacení částky 609.191 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 38/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2020, č. j. 19 Co 64/2019-284, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.040 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Havlíčka, advokáta se sídlem v Brně, Kozí 26/4. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Brně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 63 C 38/2007-239, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 609.191 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.); dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému částku 226.253 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.) a České republice na účet soudu prvního stupně částku 9.550 Kč (výrok III.). Rozhodl tak o uplatněném nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému mělo vzniknout v době od 31. 10. 2004 do 31. 12. 2012 tím, že výlučně užíval, tedy nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, k vlastní potřebě nemovitosti (rodinný dům č. p. XY a další budovy na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, vše v obci XY, k. ú. XY), které jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků (a S. S.), aniž za to žalobci poskytl jakoukoli náhradu, se současným tvrzením, že mu žalovaný v užívání nemovitostí bránil. Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování ze zjištění, že původním žalobcem byl dále S. S. (otec žalobce a dědeček žalovaného), který darovací smlouvou ze dne 2. 6. 2006 s právními účinky vkladu ke dni 13. 6. 2006 převedl svůj spoluvlastnický podíl ve výši 100000/200000 na žalobce, že žalobce byl do 12. 6. 2006 spoluvlastníkem id. podílu ve výši 17868/200000 a od 13. 6. 2006 ve výši 117868/200000, že žalovaný je spoluvlastníkem id. podílu ve výši 71474/200000 a S. S. spoluvlastníkem id. podílu ve výši 10658/200000, že výměra všech prostor v nemovitosti činí 278,4 m2, z nichž žalovaný užívá 57,3 m2, a dále užívá společné prostory, že v ostatních místnostech, které nikdo neužívá, jsou umístěny věci, které patřily rodičům žalobce, a že žalovaný neužívá prostory v hospodářské budově, které užívá jen žalobce. Z toho dovodil, že žalovaným užívané prostory činí 20,58 % souhrnné plochy všech prostor v nemovitosti a že rozsah užívání nemovitosti odpovídající spoluvlastnickému podílu žalovaného lze vyjádřit 35,737 %. Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně z právních názorů vyslovených (s odkazem na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněného pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 5386/2016-194 (jímž byl, vyjma výroku o částečném zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 99.833 Kč s přísl. a o zastavení řízení v tomto rozsahu, zrušen dřívější rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. 7. 2016, č. j. 19 Co 523/2014, 19 Co 316/2015-155), kterými byl vázán, stejně jako závěry uvedenými v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2017, č. j. 19 Co 523/2014-203 (jímž byl v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), a s ohledem na výsledky provedeného dokazování dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že by většinový spoluvlastník nemovitostí rozhodl o jejich užívání, případně, že by spoluvlastníky nemovitostí byla uzavřena dohoda upravující způsob jejich užívání, či že by o způsobu užívání nemovitostí bylo rozhodnuto soudem, a že taktéž nebylo prokázáno, že by žalovaný žalobci v užívání domu jakkoli bránil. Uzavřel, že žalovaný nemovitosti užíval v rozsahu svého spoluvlastnického podílu (§ 137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“, § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a na jeho straně tudíž nevznikl majetkový prospěch jejich užíváním nad rámec jeho spoluvlastnického podílu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 19 Co 64/2019-284, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 22.080 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.). Odvolací soud - taktéž vázán závaznými právními názory vyslovenými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 5386/2016-194 - převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalovaný v rozhodném období žalobci nebránil v přístupu do domu a v jeho užívání a že žalobce žalovaného k vydání klíčů či ke vstupu do nemovitosti nikdy nevyzval (v tomto ohledu odkázal zejména na účastnickou výpověď žalobce při ústním jednání dne 10. 10. 2013, v níž uvedl, že o klíče od domu neměl zájem, ani neměl zájem po roce 2003 vstupovat do domu, na žalovaného se s žádostí o umožnění vstupu do domu neobracel a o způsobu užívání domu se nezajímal, a že teprve po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu začal tvrdit, že měl 1x či 2x žalovaného žádat o klíče od domu, a že naproti tomu obrana žalovaného byla konsistentní, jelikož od počátku řízení sděloval, že žalobci v užívání nemovitosti nebránil, že žalobce nikdy neprojevil zájem o její užívání a že nemovitosti užívá ani ne v rozsahu svého spoluvlastnického podílu), že žalovaný užíval v domě místnosti o rozsahu plochy 57,3 m2, což ve vztahu k jeho celkové výměře (278,4 m2) činí 20,58 %, tj. výrazně méně, než kolik činí jeho spoluvlastnický podíl, že žalobce výlučně užíval hospodářskou budovu (90,5 m2), takže i bez započítání této plochy žalovaný užíval jen 30,49 % plochy nemovitostí, a že žalobce mohl užívat nevyužívané místnosti v domě (o výměře 110 m2, nepočítaje v to hospodářskou budovu činící 58,54 % z celku). Dle odvolacího soudu nelze ani dovodit, že by část nemovitosti užívané žalovaným byla kvalitnější, než prostory užívané žalobcem. Uzavřel, že žalovaný nebyl v postavení detentora, ani že by nemovitosti užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu, takže žaloba nemůže být úspěšná. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle § 237 o. s. ř. k vyřešení právní otázky hmotného práva, „zda se spoluvlastník nemovitosti bezdůvodně obohatí za situace, kdy užívá celou nemovitost sám a od této odmítne vydat druhému spoluvlastníku klíče, přestože je o tyto žádán a ví, že nemovitost druhý, navíc většinový spoluvlastník užívat chce a v užívání nemovitosti mu takto brání“, a dále otázky procesního práva „zda odvolací soud, aniž by zopakoval dokazování, může hodnotit důkazy, které sice byly provedeny soudem prvého stupně, ale soud prvého stupně je nijak nehodnotil, ač tak měl učinit“, jež odvolací soud vyřešil nesprávně a při jejichž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016 a sp. zn. 28 Cdo 1472/2017). Dovolatel namítá, že soud prvního stupně se nezabýval důkazy provedenými k otázce, zda žalovaný v rozhodném období žalobci bránil v užívání nemovitosti, a že tyto důkazy hodnotil až soud odvolací, ač je sám neprovedl, navíc z nich dovodil jiné skutečnosti, než které z nich vyplývají; protože některé dílčí závěry byly uvedeny až v napadeném rozsudku odvolacího soudu, neměl možnost na ně reagovat. Dle něj bylo v řízení prokázáno, že v rozhodném období nemovitosti neužíval, neboť mu v tom žalovaný bránil, což lze dovodit i z toho, že již v žalobě poda