28 Cdo 1407/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1407/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 6. 2023 Spisová značka:28 Cdo 1407/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1407.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přechod majetku státu na obce Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 172172/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 8. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1407/2023-544 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: obec Šindelová, identifikační číslo osoby 002 59 632, se sídlem v Šindelové 117, zastoupená JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, nábřeží Petra Bezruče 598, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za kterou před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Plzeň, se sídlem v Plzni, Radobyčická 14, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 23 C 55/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2022, č. j. 10 Co 16/2019-503, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 9. 2018, č. j. 23 C 55/2013-331, potvrzen v odvoláním dotčené části výroku I., jíž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 174/14 v katastrálním území Obora u Šindelové, zatímco ve zbylém rozsahu, v němž bylo deklarováno vlastnické právo žalobkyně k pozemku parc. č. 174/2 v témže katastrálním území, byl rozsudek změněn tak, že se žaloba zamítá (výrok I.); dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok II.) a nákladech odvolacího řízení (výrok III.). 2. V posuzované věci žalobkyně požaduje deklarování vlastnického práva k pozemkům, k nimž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnického právo žalované, zatímco žalobkyně tvrdí, že pozemky přešly do jejího vlastnictví na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“ nebo jen „zákon“). 3. Po dílčím doplnění a zopakování dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že přechodu pozemku parc. č. 174/2 v k. ú. Obora u Šindelové (dále také jako „předmětný pozemek“) do vlastnictví žalobkyně podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. zabránila překážka jeho zastavěnosti ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) zákona, jelikož tento pozemek tvoří funkční celek se stavbami na přilehlých stavebních pozemcích (parc. č. st. 190, parc. č. st. 191 a parc. č. st. 192 v k. ú. Obora u Šindelové). Předmětný pozemek pak do vlastnictví žalobkyně nepřešel ani podle dalších ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., jelikož pro přechod vlastnictví na obec nebyly splněny podmínky, které zákon stanovuje [ke dni 24. 5. 1991 nebyly splněny podmínky podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., nebyl-li k uvedenému datu pozemek zastavěn stavbami ve vlastnictví fyzické osoby; předmětný pozemek je tzv. historickým majetkem obce (tj. nikoli tzv. přídělovým majetkem), a proto nebylo možné zvažovat jeho přechod do vlastnictví obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb.; ve vztahu k ustanovení § 2c zákona č. 172/1991 Sb. pak rovněž nebyly k rozhodnému dni (tj. k 1. 1. 2014) splněny podmínky pro jeho přechod do vlastnictví žalobkyně, jelikož seznam nemovitých věcí neschválila svým usnesením vláda České republiky a současně nebylo ani prokázáno, že by předmětný pozemek ke dni 24. 5. 1991 byl ve vlastnictví ČSFR]. Proto ve vztahu k předmětnému pozemku odvolací soud rozsudek soudu prvního změnil a žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně zamítl, zatímco v případě pozemku parc. č. 174/14 v k. ú. Obora u Šindelové měl podmínky pro přechod tohoto pozemku do vlastnictví žalobkyně podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. za splněné. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále i jen jako „dovolatelka“). Dovoláním napadá diformní část rozsudku odvolacího soudu – v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a byla jím zamítnuta žaloba požadující určení vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. č. 174/2 v k. ú. Obora u Šindelové. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za nesprávný přitom označuje odvolacím soudem přijatý závěr, že předmětný pozemek tvoří jeden funkční celek se stavbami na přilehlých stavebních pozemcích. Namítá, že pro uvedený závěr nesvědčí ani odvolacím soudem odkazovaná judikatura. Má za to, že otázka funkční spjatosti předmětného pozemku se stavbami byla žalovanou do řízení vnesena až v odvolacím řízení, a že soud nepřihlédl ke všem okolnostem, které v řízení vyšly najevo. 5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné. 6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 10. Jako „zásadní a podstatnou“ otázku dovolatelka v dovolání vymezila, zda „předmětný pozemek parc. č. 174/2 spolu se stavebními pozemky parc. č. st. 190, parc. č. st. 191 a parc. č. st. 192 (jejichž součástí jsou zemědělské stavby) tvoří funkční celek“. 11. Při posuzování vytčené otázky (zde podstatné pro navazující závěr o aplikaci ustanovení § 2 odst. 2 písm. a/ zákona č. 172/1991 Sb.) se odvolací soud nikterak neodchýlil od závěrů formulovaných ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1026/96, uveřejněný pod č. 16/1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3668/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3282/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1437/2015), jež dovodila mimo jiné, že funkčním celkem jest rozumět (nejenom) stavební pozemek, popř. pozemek zastavěný stavbou, a dále i přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení. 12. Odvolacím soudem učiněný závěr (o funkčním spojení předmětného pozemku se stavbami na označených stavebních pozemcích, jichž jsou stavby nyní součástí), není skutkovým zjištěním ani nikterak nepřiměřený [obklopuje-li předmětný pozemek zemědělskými stavbami zastavěné stavební pozemky a spolu s nimi je (a byl i k 24. 5. 1991, kdy na pozemcích hospodařil státní podnik) využíván k zemědělskému hospodaření, jako manipulační plocha pro zmíněné zemědělské stavby (jejichž užívání bez předmětného pozemku bylo by tak nemožné či podstatně omezené). Jestliže pak dovolatelka ve své argumentaci akcentuje zejména současný stav nemovitostí (staveb a pozemků) a způsob jejich užívání, přehlíží, že rozhodným datem přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obcí v režim