28 Cdo 142/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 142/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 4. 2018 Spisová značka:28 Cdo 142/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.142.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 5 písm. k) předpisu č. 428/2012Sb. § 29 předpisu č. 229/1991Sb. § 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 6. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 9.7.2018I.ÚS 2332/18JUDr. Milada Tomková-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 142/2018-345 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Bílovec, IČO 49590944, se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 28/25, zastoupená Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, adresa pro doručování: Krajský pozemkový úřad pro Moravskoslezský kraj, Ostrava, Nádražní 869/55, a 2) J. H., zastoupený Mgr. Kateřinou Polákovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Lubojaty 116, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 17 C 393/2014, o dovolání žalovaného ad 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července 2017, č. j. 11 Co 104/2017-306, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný ad 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Krakovky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 11. 2016, č. j. 17 C 393/2014-267, ve výroku I., jímž bylo určeno, že žalovaná ad 1) je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaného pozemku v katastrálním území B., a ve výroku II., kterým bylo žalované ad 1) uloženo zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 31.245 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. tak, že žalobkyně ani Česká republika nemají vůči žalovanému ad 2) právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná ad 1) je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jičíně náhradu nákladů řízení ve výši 14.178 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Nepřiznal konečně žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Žalovaný ad 2) dovoláním napadl výrok I. označeného rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda skutečnost, že stát byl při komplexním zakládání evidence nemovitostí chybně zapsán jako vlastník pozemku, jenž tvořil majetek církve, konstituuje restituční titul ve smyslu ust. § 5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1675/2006, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, 22 Cdo 4505/2008, sp. zn. 22 Cdo 2302/2010, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, sp. zn. 28 Cdo 592/2014 a sp. zn 22 Cdo 473/2015. Vytýkaje odvolacímu soudu, že pochybil, aplikoval-li na posuzovanou věc zákon č. 428/2012 Sb., předestřel dále otázku, zda převod pozemku vlastněného církví podle ust. § 15 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“), u něhož bylo v evidenci nemovitostí chybně vedeno vlastnické právo státu, je v rozporu s (blokačním) ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Konečně formuloval otázku, zda má být poskytnuta ochrana nabyvateli v dobré víře, jenž nabyl pozemek na základě kupní smlouvy uzavřené podle zákona č. 95/1999 Sb. od státu jakožto nevlastníka. Měl za to, že tyto otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny. Žalobkyně navrhla dovolání žalovaného ad 2) zamítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu opakovaně dovodila, že přijetím restitučních zákonů z počátku 90. let minulého století zákonodárce legalizoval přechod majetku na stát – a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, tedy i v případech, kdy majetek přešel na stát bez právního důvodu – čímž byla současně vyloučena možnost uplatnit tato práva podle obecných předpisů. Vlastnické právo oprávněných osob pak podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3982/2016, stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05). V souladu s výkladem obdobně koncipovaných ustanovení jiných restitučních zákonů v judikatuře dovolacího soudu (k přenositelnosti závěrů formulovaných při aplikaci jiných předpisů restituční povahy do sporů o nárocích dle zákona č. 428/2012 Sb. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2397/2016, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 741/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017) lze pak převzetí či ponechání si věci státem bez právního důvodu ve smyslu ust. § 5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb., interpretovat jako převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné, vedoucí, jak vysvětleno výše, k nabytí vlastnického práva státem (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4505/2008, ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2302/2010, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011). Držba přitom dle tradičního výkladu zahrnuje jednak faktické ovládání věci, jednak držební vůli, tj. vůli nakládat s věcí jako s vlastní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 592/2014, nebo jeho rozsudek ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015). Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o naplnění restitučního důvodu podle ust. § 5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb. – tedy závěr o tom, že žalobkyni, jakožto osobě oprávněné ve smyslu § 3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb., byla v rozhodném období (§ 1 zákona č. 428/2012 Sb.) způsobena majetková křivda převzetím jejího původního majetku (§ 2 písm a/ zákona č. 428/2012 Sb.) bez právního důvodu – nejen na skutečnosti, že stát byl v pozemkovém katastru od roku 1986 zapsán jako vlastník pozemku (jehož vlastníkem byla původně církev a jenž byl v rámci komplexního zakládání evidence nemovitostí sloučen s okolními zemědělsk