28 Cdo 1502/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1502/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2008 Spisová značka:28 Cdo 1502/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1502.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 5 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1502/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky Dr. H. K., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10. 10. 2007, sp. zn. 24 Co 480/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 55/96 [žalobkyně Dr. H. K., zastoupené (podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 17. 12. 2007, č. j. 28 C 55/96-24), proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o 3,000.000 Kč], takto: Dovolání se odmítá. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobkyně, podané u soudu 8. 3. 1996, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 13. 12. 1999, č. j. 28 C 55/96-106. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, kterou se domáhala, aby jí původně žalovaný JUDr. D. V. zaplatil 3,000.000 Kč se 16% úrokem z prodlení od 8. 3. 1996 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dalším výrokem tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že „náklady právního zastoupení žalobkyně v částce 141.075,- Kč ponese stát“. O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 10. 10. 2007, sp. zn. 54 Co 480/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Advokátu JUDr. J. V., zastupujícímu na pokladě usnesení soudu žalobkyni, byla výrokem rozsudku odvolacího soudu přiznána odměna a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 25.785,- Kč, která mu bude vyplacena Obvodním soudem pro Prahu 4 do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu obsahoval ještě i výrok, že náklady zastoupení žalobkyně nese stát. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že shledal rozsudek soudu prvního stupně správným a odvolání žalobkyně nedůvodným, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (včetně všech navazujících nákladových výroků). V odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku se odvolací soud zabýval i námitkou podjatosti, vznesenou žalobkyní proti soudci JUDr. L. N., který jako samosoudce vynesl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 13. 12. 1999, č. j. 28 C 55/96-106, proti němuž bylo žalobkyní podáno odvolání. Odvolací soud tuto námitku podjatosti neshledal v projednávané právní věci důvodnou ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 občanského soudního řádu, když u uvedeného soudce neshledal žádný takový poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, který by svědčil o jeho podjatosti při rozhodování v této právní věci. Pokud šlo o žalobu žalobkyně ve věci samé, zabýval se odvolací soud především tím, zda nárok na náhradu škody, uplatněný posléze proti žalobkyni zastupujícímu JUDr. D. V. (jenž ovšem v průběhu řízení zemřel), souvisel s takovým nárokem žalobkyně na vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který je či není prekludován, když totiž tento zákon vyžaduje, aby oprávněná osoba podle tohoto zákona vyzvala povinnou osobu podle téhož zákona ve lhůtě šesti měsíců ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (v § 5 odst. 2) stanovena sankce zániku nároku. Zákon č. 87/1991 Sb. také stanovil, že pokud by včas podané výzvě povinná osoba nevyhověla, oprávněná osoba mohla podat u soudu žalobu o vydání věci, a to do jednoho roku od nabytí účinnosti tohoto zákona (§ 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.). Ohledně žalobkyní uplatněného nároku na vydání domu čp. 129 v Čáslavi (spolu s pozemky k němu náležejícími), který přešel na stát v důsledku konfiskace majetku otce žalobkyně Dr. B. Z. (podle rozsudku mimořádného lidového soudu v K. z 22. 7. 1947, který však byl ke stížnosti pro porušení zákona v roce 1991 zrušen a nebylo shledáno opodstatněným ani použití dekretu č. 108/1945 Sb. ohledně majetku Dr. B. Z.), bylo dále zjištěno, že žalobkyní uváděné nemovitosti v Č. byly v roce 1968 prodány (z jedné poloviny) tehdejším Městským národním výborem v Č. kupujícím B. a A. K. Žalobkyně Dr. H. K. výzvou ze 4. 7. 1991 vyzvala k vydání jí označených nemovitostí Městský úřad v Č., ale ohledně výzvy k vydání věcí vůči B. a A. K. bylo zjištěno, že byla učiněna až při jednání dne 26. 3. 1992 na Městském úřadu v Č., tedy, jak měl odvolací soud za to, po uplynutí šestiměsíční lhůty podle zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně ve svým výzvách k vydání věcí ostatně „zcela pominula, že polovina jí uváděných nemovitostí, původně vlastnicky patřící matce žalobkyně – R. Z. (která tuto polovinu dne 25. 6. 1968 prodala rovněž B. a A. K.), na stát nepřešla a zákon č. 87/1991 Sb. se na tuto polovinu nemovitostí nevztahuje“. Při podávání uvedených výzev k vydání nemovitostí vystupovala žalobkyně sama bez zastoupení jinou osobou. Žalobu o vydání věcí podala žalobkyně u soudu 1. 4. 1992; pro zastupování v řízení u soudu udělila žalobkyně dne 7. 9. 1992 plnou moc JUDr. D. V. (vůči němuž nyní v tomto soudním řízení uplatňuje nárok na náhradu škody, vzniklé jí vadným zastupováním ze strany tohoto žalovaného); žalovaný JUDr. D. V. však žalobkyni v době podávání uvedených výzev k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. nezastupoval, takže podle názoru odvolacího soudu „prekluzi jejího restitučního nároku nemohl zavinit a nemohl by ani odpovídat za případnou škodu“ žalobkyni; odvolací soud měl za to, že „žalobkyně by nemohla být úspěšná ani v odvolacím řízení, když by byl JUDr. D. V. podal v restituční věci žalobkyně za ni řádné odvolání“. Protože o náhradu škody žalobkyní žalovaný JUDr. D. V. v průběhu soudního řízení dne 25. 12. 1999 zemřel, Městský soud v Praze usnesením z 5. 10. 2007, sp. zn. 54 Co 480/2004, rozhodl, že „v odvolacím řízení bude namísto zemřelého JUDr. D. V. dále jednat s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť dědictví po zemřelém D. V. je předluženo a v důsledku odmítnutí dědictví ze strany všech v úvahu přicházejících dědiců připadá státu“. Za těchto uvedených okolností odvolací soud potvrdil žalobu žalobkyně zamítající rozsudek soudu prvního stupně včetně výroků o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 19. 11. 2007 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení u odvolacího soudu zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 17. 1. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 10. 10. 2007 a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka je toho názoru, že jejím dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu z 10. 10. 2007 (sp. zn. 24 Co 480/2004 Městského soudu v Praze) má po právní stránce zásadní význam; „rodina žalobkyně byla závažně postižena na svých vlastnických právech, oba rodiče žalobkyně byli perzekvováni a kráceni na svých právech, přičemž otec žalobkyně byl obětí zneužití státní moci, a to jak moci soudní, tak i moci výkonné“; dovolatelka proto pokládá své dovolání za přípustné. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatnila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka především trvá na tom, že ohledně jejího restitučního nároku byla výzva k vydání nemovitostí v Č., uvedených v její žalobě, podané u soudu 1. 4. 1992 (pod sp. zn. 3 C 101/92 Okresního soudu v Kutné Hoře) byla učiněna řádně a včas ve lhůtě stanovené zákonem č. 87/1991 Sb., neboť dne 4. 7. 1991 vyzvala k vydání nemovitostí subjekt, který byl v době podání výzvy uveden jako vlastník ve výpisu z pozemkové knihy. Rovněž z vyjádření Městského úřadu v Č. z 24. 9. 1991 vyplývalo, že uživatelem domu čp. 129 v Č. byl Okresní bytový podnik K. a v této souvislosti vyzýval Městský úřad v Č. žalobkyni k okamžitému učinění výzvy k vydání věcí Okresnímu bytovému podniku K. Dovolatelka vytýkala soudům obou stupňů, že