28 Cdo 1505/2004 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1505/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2004 Spisová značka:28 Cdo 1505/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1505.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 42 odst. 2 předpisu č. 122/1975Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 447/04 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1505/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Ireny Hladíkové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. A. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Bytové družstvo B. 2220, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 103/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2003, č.j. 12 Co 362/2003-89, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24.2.2003, č.j. 28 C 103/2002-62, kterým byla zamítnuta žaloba na určení vlastnictví nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 2081, k.ú. S., obec P., a to pozemkové parcely č. 2342/34 (do této sloučené části p.č. 734 původně zapsané v pozemkové knize na knihovní vložce č. 31 pro k.ú. Ř.), a to ideálního podílu jedné poloviny ve prospěch žalobce a ideálního podílu jedné poloviny ke dni smrti zůstavitelky A. V. Neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v plné výši. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v podstatě se ztotožnil i s jeho právními závěry. Žalobce má naléhavý právní zájem na určovací žalobě podle § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). V katastru nemovitostí je jako vlastník sporné nemovitosti zapsána osoba odlišná od žalobce a žalobce bez rozhodnutí o určení vlastnictví nemůže dosáhnout svých práv dědice v rámci dodatečného projednání dědictví po matce. Kupní smlouva uzavřená dne 19.12.1985 mezi žalobcem a jeho matkou jako prodávajícími a státem – Výstavbou města P. – výstavbou sídlišť (dále „VHMP-VS“) jako kupujícím není neplatná, i když nebyl prokázán písemný souhlas zemědělského družstva, které mělo pozemky v užívání. Souhlas podle § 42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., není smluvní souhlas a mohl být udělen i samostatně, a to i konkludentně. Ze znění ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb., je zřejmé, že stát měl při nabývání pozemků lepší postavení, když zákon výslovně stanovil, že u darování pozemku státu souhlas družstva není zapotřebí. Lze poukázat i na to, že obecně tehdy majetek v tzv. soukromém vlastnictví bylo možno převádět státu bez dalšího souhlasu státních orgánů na rozdíl od jeho převodu občanům či nesocialistickým organizacím (např. § 490 občanského zákoníku). Žalobce ani nepředložil žádný důkaz o tom, že by družstvo se smlouvou v roce 1985 nesouhlasilo, přičemž družstvu muselo být známo, že na předmětném pozemku se počítá s vybudováním obytného prostoru. Nynější žalobcova námitka vznesená po 17 letech od uzavření smlouvy tyto skutečnosti pomíjí a je i zjevně účelová. Kupní cena za pozemky byla stanovena v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 128/1984 Sb. Soudu je z úřední činnosti známo, že VHMP-VS měla v době uzavření smlouvy právní subjektivitu. Úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. a dovolací důvod o § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Nesprávné právní hodnocení spočívá podle dovolatele v tom, že souhlas mohl být podle závěrů odvolacího soudu učiněn i konkludentně, případně že jeho neudělení ani nemohlo způsobit absolutní neplatnost smluv. Rovněž nemůže obstát vyloučení obecné právní úpravy formy právních úkonů ohledně nemovitostí (§ 40, § 46 občanského zákoníku v tehdy účinném znění) tam, kde forma není výslovně upravena (§ 42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb.). Účelem souhlasu družstva podle § 42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb. o zemědělském družstevnictví bylo předejití sporům ohledně nakládání se zemědělskými pozemky, a především, aby zemědělská půda nebyla nekontrolovatelně odnímána zemědělské výrobě. V zájmu právní jistoty, žádoucí především ohledně právních vztahů k nemovitostem, byla stanovena podmínka souhlasu (nikoli nečinnosti či opomenutí) od dotčeného hospodářského družstva. Pokud by měl zákonodárce v úmyslu založit oprávnění družstva nesouhlasit s převodem, byl by zákon koncipován tak, že pokud družstvo v určité lhůtě nevysloví nesouhlas s převodem, pak je převod účinný. Zákonodárce zvolil cestu nutného souhlasu s převodem, což implikuje aktivní jednání subjektu. Nedostatek souhlasu znamenal neplatnost právního úkonu podle § 39 občanského zákoníku. Udělení souhlasu nebylo prokázáno, přičemž po žalobci nelze požadovat, aby doložil, že souhlas nebyl dán. K formě souhlasu je třeba dodat, že podle obecné právní teorie platí, že pokud je určitá otázka speciální právní normou neřešena, je třeba užít normy obecné. Ve vztahu k ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb. bylo v ustanovení § 40 a § 46 občanského zákoníku v tehdy platném znění výslovně zakotveno, že právní úkony týkající se nemovitostí musí mít ke své platnosti písemnou formu. Názor odvolacího soudu, že souhlas družstva se a priori předpokládal, nemá oporu v zákoně. Podle § 42 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb. se souhlas družstva nevyžadoval pouze v případě darování státu. Ze vzorových stanov jednotných zemědělských družstev (nařízení vlády publikované pod č. 137/1975 Sb.) lze dovodit, že souhlas s převodem pozemku, k němuž má družstvo právo družstevního užívání, je právním úkonem, který je oprávněno učinit pouze představenstvo družstva, když udělení souhlasu není výslovně svěřeno jinému orgánu (čl. 26 odst. 1 cit. nařízení). Udělení takového souhlasu totiž nelze podřadit ani pod pojem jednání jménem družstva navenek (čl. 27 odst. 1 cit. nařízení). Je nutné, aby představenstvo o takovém úkonu jednalo a přijalo určité usnesení (výstup z jednání představenstva může být jen písemný). K obecné závaznosti čl. 26 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 cit. nařízení odkazuje dovolatel na § 2 odst. 2 cit. nařízení. Názor soudní praxe na nutně písemnou formu souhlasu místního národního výboru s převodem nemovitosti podle § 490 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění byl opakovaně formulován a publikován, stejně jako názor o neplatnosti celé smlouvy v případě absence takového souhlasu. Úkony týkající se písemné smlouvy musí mít také písemnou formu. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci, tvrdí dovolatel ve skutečnosti, že soud nezohlednil při posuzování otázky sjednání odpovídající kupní ceny to, že pozemek č. 1690 v k.ú. J., který byl rovněž předmětem sporné kupní smlouvy, nebyl pozemkem v družstevním užívání a soud i u tohoto pozemku dovodil, že vyhlášková cena je 0,40 Kč s za m2 namísto ceny 20 Kč s za m2. Pak by kupní cena stoupla z 11.262,40 Kč s na 42.608,- Kč s (cena bez trvalých porostů). Stanovená cena je tedy v rozporu s cenovými předpisy a má za následek neplatnost smlouvy. Dovolatel disponuje důkazy, že pozemek č. 1690 nebyl v družstevním užívání, avšak tyto nepředložil, neboť vzhledem k absenci poučení soudu podle § 118a o.s.ř. měl zato, že daná skutečnost byla prokázána. Dovolatel navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v části náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky soudů nižší instance a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala v dovolací lhůtě k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud neshledal přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ani podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.; odvolací soud přezkoumával první rozhodnutí soudu prvního stupně v souzené věci. Podle § 237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti roz