28 Cdo 1544/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1544/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 9. 2017 Spisová značka:28 Cdo 1544/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1544.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 11. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1544/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce nezl. T. Z., zastoupeného zákonnou zástupkyní O. Z., obou J. n. Ú., právně zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78, proti žalovanému Z. Z. , J. n. Ú., o 107.730 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 145/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2016, č. j. 11 Co 69/2016-196, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 20. 11. 2015, č. j. 4 C 145/2013-158, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení shora uvedené částky (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státu (výroky II. a III.). Nevyhověl tak žádání žalobce, jenž usiloval o vydání 107.730 Kč, které žalovaný (otec žalobce) pracující ve Spolkové republice Německo a mající zde status daňového rezidenta získal pobíráním tzv. „Kindergeld“ po dobu dvou let od května či června 2011. Soud prvního stupně konstatoval, že, využil-li by rodič obdržené dávky určené pro dítě k uspokojení vlastních potřeb, dostalo by se mu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Leč v řízení bylo zjištěno, že žalovaný vůči žalobci, jenž byl po rozvodu Z. a O. Z. svěřen do péče matky, řádně plní svou vyživovací povinnost, přičemž mu přispívá (a to i v žalobou dotčeném období) i dalšími způsoby kupř. ve formě úhrad životního pojištění, lyžařského kurzu, koupě dárků apod. Nalézací soud proto uzavřel, že se žalovanému podařilo prokázat vynaložení získaných prostředků ve prospěch žalobce, pročež žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl v intencích § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nepřiznávaje ji žádné ze stran, přičemž důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval v morálních aspektech projednávané věci a ve skutečnosti, že platba nákladů by se mohla negativně projevit v poměrech nezletilého. K odvolání žalobce i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 11 Co 69/2016-196, ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. je změnil tak, že žalobce povinoval nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), a rovněž jej zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, zdůraznil charakter tzv. „Kindergeld“ – rodinné dávky systému sociálního zabezpečení Spolkové republiky Německo vyplácené dle příslušných právních předpisů Evropské unie také migrujícím pracovníkům (daňovým rezidentům) z ostatních členských států, již nelze stavět zcela na roveň přídavku na dítě poskytovanému v rámci systému dávek státní sociální podpory v České republice. S ohledem na vylíčené uzavřel, že žalobou ve sporném řízení se žalobce nemůže domáhat plošné dávky, jejíž vyplácení je vázáno na osobu žalovaného. Neshledal, že by za zjištěných skutkových okolností byla naplněna některá ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu občanského zákoníku. Upozornil zároveň, že žalovaný od okamžiku, kdy bylo soudem rozhodnuto o právech a povinnostech rodičů k nezletilému (duben 2013), pozastavil výplatu dávek ke svým rukám a poskytl veškerou součinnost k tomu, aby byly nadále vpláceny matce žalobce. Konečně připomněl, že se soudy v předcházejícím řízení, rozhodujíce o schválení právního úkonu podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému, správně nezabývaly (a to ani předběžně) charakterem či snad důvodností samotného nároku, jehož přezkum je předmětem až následného sporného řízení. Neztotožnil se ovšem již s náhledem okresního soudu stran aplikace § 150 o. s. ř., pročež změnil jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně; jinak je jako věcně správné potvrdil. Uvedený rozsudek napadl žalobce dovoláním, považuje jej za rozporný s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i spočívající na otázce, jež doposud nebyla v rozhodnutích Nejvyššího soudu řešena. Coby dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel se ohrazuje proti názoru nalézacích soudů o absenci bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, neboť je přesvědčen, že žalovaný inkasované prostředky nevynaložil v jeho prospěch, čímž se bezdůvodně obohatil, neboť jako rodič nemající nezletilého v péči obdržel finance určené právě na úhradu výloh dítěte. Poukazuje na předcházející řízení o schválení právního úkonu opatrovnickým soudem, jenž nyní uplatňovaný nárok již předběžně zhodnotil jako důvodný, a současně se podivuje nad odlišnými závěry soudů v nynějším řízení. Dále nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Závěrem proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání ovšem žádnou otázku ve smyslu citovaného ustanovení neskýtá. Podstatným aspektem aktuálně projednávané pře se ukázala být povaha tzv. „Kindergeld“, tedy dávky poskytované povětšinou (jako tomu bylo i v nynějším případě) formou daňového zvýhodnění osobám, jejichž příjmy podléhají zdanění podle německého zákona o dani z příjmu (Einkommensteuergesetz) dle v něm zakotvených pravidel (srov. § 62 a násl. citovaného zákona regulující způsob vyplácení dotčených příspěvků a vymezující kritéria pro oprávněné osoby). Ač nelze s jistotou tvrdit, že by „Kindergeld“ bylo možné považovat za institut totožný s českými přídavky na dítě ve smyslu zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, je nepochybné, že cílem líčeného instrumentu je i v intencích německého právního řádu pokrytí potřeb dítěte (srov. § 1612b německého občanského zákoníku – Bürgerliches Gesetzbuch). Čili předmětné peníze jsou určeny k použití ve prospěch nezletilého potomka oprávněné osoby. O bezdůvodném obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. rodiče tyto dávky pobírajícího by tak bylo snad lze uvažovat jedině v případě, prokázalo-li by se, že takto získané finanční prostředky využil toliko pro sebe, či se jiným nakládáním s nimi zpronevěřil účelu popsaného příspěvku (k tomu viz obdobně mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2235/2016). Taková situace ovšem dle skutkových závěrů nalézacích soudů v nyní souzeném sporu zjevně nenastala. Soudy nižších stupňů vyšly při rozhodování ze zjištění, že peníze inkasované žalovaným jako tzv. „Kindergeld“ byly prokazatelně použity ve prospěch jeho nezletilého syna, pročež nepřitakaly mínění žalobce, že se žalovanému na jeho úkor dostalo bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. Proti uvedenému závěru brojí dovolatel námitkami spočívajícími převážně v kritice řečených skutkových zjištění, je