28 Cdo 1628/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1628/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 6. 2010 Spisová značka:28 Cdo 1628/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1628.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 243b odst. 5 o. s. ř. § 218 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 7. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1628/2010 U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Měšťanského pivovaru v Poličce, a. s., IČ 60112344, se sídlem v Poličce, Pivovarská 151, zastoupeného JUDr. Milanem Švábem, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 48, proti žalovanému MACHINING, s. r. o., IČ 63494710, se sídlem v Přibicích 382, o zaplacení částky 583.928,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 1168/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2009, č. j. 14 Co 291/2007-173, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení částky 583.928,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení za období od 1. 11. 1997 do 1. 11. 1999 s tím, že je spoluvlastníkem parcely č. 3271/1 v obci a k. ú. P. (v průběhu řízení se stal jejím vlastníkem výlučným, avšak požadovanou částku v důsledku toho nezměnil), na níž umístil Masokombinát Polička, a. s. sestavu 108 kusů buněk UNIMO, elektrokotelnu, trafostanici, kanalizační a vodovodní přípojku, elektropřípojku, vrchní telefonní přípojku a panelovou komunikaci na celkové ploše 2000 m2. Kupní smlouvou ze dne 27. 8. 1997 převedl Masokombinát Polička, a. s. předmětné stavby na žalovaného. Žalovaný užíval předmětný pozemek bez právního důvodu, jelikož se žalobcem ani s jeho právním předchůdcem nebylo toto užívání jakkoliv právně ošetřeno. Stavební úřad v Poličce vydal dne 29. 9. 1997 pod č. j. 617-2/97/K rozhodnutí o odstranění stavby, jež žalovanému ukládalo povinnost k odstranění uvedených staveb do 31. 12. 1997. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla Masokombinátu Polička, a. s. uložena povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení za užívání jeho pozemku do dne 27. 8. 1997, tedy do dne, kdy byla uzavřena kupní smlouva na předmětné stavby mezi Masokombinátem Polička, a. s. a žalovaným. Uzavřením této kupní smlouvy na žalovaného nepřešly pouze stavby, ale též povinnost k jejich odstranění, to však bylo uskutečněno pouze částečně. Žalobce se domnívá, že nájemné, které by bylo možné za užívání pozemku požadovat, činí 300.000,- Kč ročně, za dva roky (zpětně od podání žaloby) tedy 600.000,- Kč. S ohledem na svůj původní spoluvlastnický podíl žalobce požadoval vydání bezdůvodného obohacení ve výši 583.928,- Kč s přísl. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 16. 11. 2006, č. j. 5 C 1168/2002-132, žalobu zamítl (výrok I.), řízení zastavil jen v části příslušenství (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi Masokombinátem Polička, a. s. a žalovaným je absolutně neplatná ve smyslu ust. § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), protože v rozporu s ust. § 588 obč. zák. dostatečně určitě nestanovila předmět koupě a cenu. K převodu věcí tak nedošlo a bezdůvodné obohacení mohlo vzniknout jedině původnímu vlastníku věcí, tedy Masokombinátu Polička, a. s. a nikoliv žalovanému. Okresní soud krom toho uvedl, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného by nemohlo dojít ani v případě, kdyby byla citovaná kupní smlouva shledána platnou, a to proto, že žalovaný dne 18. 9. 1997 uzavřel kupní smlouvu se společností HMH plus, spol. s r. o. a předmětné stavby převedl do jejího vlastnictví. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, č. j. 14 Co 291/2007-173, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma nenapadeného výroku II., potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle názoru odvolacího soudu by žalovanému na úkor žalobce nevzniklo bezdůvodné obohacení ani v případě, že by bylo prokázáno, že žalovaný se (odvolací soud chybně uvádí „žalobce“) stal vlastníkem uvedených staveb, byl v rozhodném období povinen tyto stavby odstranit a tuto povinnost nesplnil. O bezdůvodné obohacení by se totiž mohlo jednat pouze tehdy, pokud by žalovaný pozemek buď fakticky užíval pro svou vlastní potřebu, nebo zamezil přístup na pozemek a učinil jej tak přístupným pouze pro sebe. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že kupní smlouva ze dne 27. 8. 1997 uzavřená mezi Masokombinátem Polička, a. s., a žalovaným je platná, neboť jak předmět, tak cena byly stanoveny dostatečně určitě. Totéž pak platí pro kupní smlouvu ze dne 18. 9. 1997 uzavřenou mezi žalovaným a společností HMH plus, spol. s r. o. Krajský soud rovněž uvedl, že „žalovaný tak ještě před 1. 1. 1997 své vlastnické právo ke stavbám na pozemku žalobce převedl, a nelze jej proto považovat za pasivně legitimovaného k zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání pozemku ani tím, že by na něm měl uloženy své věci“ (zřejmě zde mělo být uvedeno datum 1. 11. 1997). V souvislosti s tvrzenou povinností žalovaného uvedené stavby odstranit z pozemku žalobce odvolací soud zdůraznil, že příslušným rozhodnutím stavebního úřadu v Poličce ze dne 11. 3. 1993 (soud zjevně mínil rozhodnutí ze dne 11. 3. 1997) nebylo právnímu předchůdci žalovaného Masokombinátu Polička, a. s. nařízeno odstranění těchto staveb, ale bylo vydáno povolení k jejich odstranění podle ust. § 88 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění tehdejších předpisů. Takové rozhodnutí bylo přitom podle ust. § 96a zákona č. 50/1976 Sb. závazné i pro právní nástupce vlastníka stavby. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel rekapituluje svá žalobní tvrzení, přičemž uvádí, že rozhodnutím Stavebního úřadu v Poličce ze dne 29. 9. 1997, č. j. 617-2/97/K, bylo Masokombinátu Polička, a. s. nařízeno vyklidit pozemek žalobce na základě podání orgánu ochrany zemědělského půdního fondu. V té době stavební úřad nebyl informován o existenci kupní smlouvy uzavřené mezi Masokombinátem Polička, a. s. a žalovaným. Žalobce se zabývá tím, že závazek k odstranění staveb byl touto smlouvou přenesen na žalovaného, který jej však kupní smlouvou se společností HMH plus, spol. s r. o. na tento subjekt nepřenesl. Poukazuje na jednání uskutečněné dne 2. 12. 1997 mezi předsedou představenstva žalobce Ing. K. W. a jednatelem žalovaného J. H., na němž byla jednatelem žalovaného předložena kupní smlouva ze dne 27. 8. 1997, prokazující, že se žalovaný stal vlastníkem uvedených staveb. Předmětem jednání bylo sdělení, že si žalovaný u třetí osoby objednal odstranění těchto staveb. Dovolatel tak upozorňuje, že ještě v prosinci 1997 žalovaný vystupoval jako vlastník staveb, avšak na druhou stranu tvrdí, že je dne 18. 9. 1997 prodal společnosti HMH plus, spol. s r. o., přičemž na tuto společnost byl již v roce 1996 podán návrh na zahájení konkursního řízení. Žalobci pak není známo, že by v průběhu konkursu došlo ke zpeněžení trafostanice, ta tedy nebyla správcem sepsána do konkursní podstaty, z čehož lze dovodit, že ji společnost neměla v majetku. Žalovaný tedy společnosti HMH plus, spol. s r. o. prodal pouze věci výslovně uvedené v kupní smlouvě, což dovolatel dokládá i tím, že odstraněna z pozemku byla pouze část předmětných věcí. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svém vyjádření plně ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, přičemž ten podle jeho názoru nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání však přípustné není. Přípustnost d