28 Cdo 1633/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1633/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 12. 2002 Spisová značka:28 Cdo 1633/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1633.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 241 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1633/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání 1/ J. S., 2/ Z. H., a 3/ M. L., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 28. 5. 2002, sp. zn. 47 Co 530/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 96/91 (žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným, J. S., Z. H. a M. L., zastoupeným advokátem, o ochranu osobnosti), takto: I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 28. 5. 2002, sp. zn. 47 Co 530/2001, i rozsudek Městského soudu v Brně z 9. 6. 1997, č. j. 17 C 96/91-94. II. Věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. III. Zastavuje se řízení o námitce žalobce J. S., ohledně podjatosti všech soudců Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, týkajícím se právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 96/91. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 9. 4. 1991 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalovaným bylo uloženo odvolat do 2 měsíců výroky, týkající se žalobce, obsažené v listině „Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury“ a přednesené ústně na zasedání akademického senátu fakulty architektury V. u. t. v B. Žalobce se také domáhal, aby žalovaným bylo uloženo písemně se omluvit do 15 dnů od právní moci rozsudku za výroku ve vztahu k osobě žalobce v uvedené listině „Vyjádření“- Rozsudkem Městského soudu v Brně z 13. 5. 1992, č. j. 17 C 96/91-22, byla žaloba žalobce zamítnuta a žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 920,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením u 21. 9. 1993, sp. zn. 12 Co 541/92, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Brně pak vynesl rozsudek ze 17. 5. 1995, č. j. 17 C 96/91-67, jímž byla žaloba žalobce opět zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným 1.840,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ze 17. 5. 1995 rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z 10. 2. 1997, sp. zn. 17 Co 50/97, tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení u soudu prvního stupně. V tomto dalším řízení došlo k vydání rozsudku Městského soudu v Brně z 9. 6. 1997, č. j. 17 C 96/91-94, o zamítnutí žaloby žalobce a k uložení povinnosti žalobce zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 3.565,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalobce proti tomuto posléze uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně svým rozsudkem z 28. 5. 2002, sp. zn. 47 Co 530/2001, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným bylo uloženo písemně se omluvit žalobci za výroky uvedené ve vztahu k jeho osobě v listině „Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury“, datované dnem 11. 1. 1991, jako za výroky nepravdivé, přičemž omluva má být učiněna doporučeným dopisem, adresovaným žalobci, podaným k poštovní přepravě do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo také uloženo zaslat stejnopis tohoto omluvného dopisu doporučeně na adresu Fakulty architektury Č. v. u. t. v B. do rukou děkana a akademickému senátu fakulty. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně 4.165,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo také uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně 3.600,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podali žalovaní dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 27. 9. 2001, 26 Cdo 410/2000. Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen ve výroku rozsudku ve věci samé i ve výrocích rozsudku o nákladech řízení. Dovolání žalovaných bylo však odmítnuto, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla připuštěna změna žalobního návrhu žalobce proti žalovaným. V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo poukázáno na to, že umožňuje-li ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku postižené fyzické osobě žádat v případě neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti i o přiměřené zadostiučinění, je nezbytné, aby výrok rozhodnutí odpovídajícím způsobem reagoval na utrpěnou újmu na osobnostních právech takové fyzické osoby a současně, aby výrok rozsudku soudu byl natolik přesný a určitý, aby zajišťoval možnost případného nuceného výkonu soudního rozhodnutí. Dovolací soud v této souvislosti byl toho názoru, že v daném případě „výrok dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve věci samé neodpovídá svou obecností a nekonkrétností, pokud se týká vymezení přiměřeného morálního zadostiučinění ve formě omluvy. Především totiž zcela zřetelně a určitě nevymezuje, kterých konkrétních výroků se má omluva týkat a zejména pak není vůbec určeno znění přisouzené omluvy, což v zásadě vylučuje možnost vykonání tohoto rozsudku“. Byl proto dovolací soud toho názoru, že v tomto případě šlo v řízení před odvolacím soudem o vadu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/200 Sb.). Proto dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o uložení povinnosti žalovaným omluvit se žalobci a ve výrocích o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu osudu k dalšímu řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně z 9. 6. 1997, „aniž se zabýval dalšími důvody dovolání, které jinak výslovně uplatnili žalovaní“. Dovolací soud však neshledal přípustným dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o připuštění změny žalobního návrhu žalobce. V dalším průběhu řízení před odvolacím soudem byl žalobce usnesením z 9. 1. 2002, sp. zn. 47 Co 530/2001, vyzván, aby svůj žalobní návrh upřesnil tak, „aby byl vykonatelný, tzn. aby zcela zřetelně a určitě vymezil, kterých konkrétních výroků se má omluva žalovaných týkat a aby z něj bylo zřejmé znění této omluvy“. O žalobním návrhu žalobce, upřesněném podáním z 8. 2. 2002, v řízení o odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně z 9. 6. 1997, č. j. 17 C 96/91-94, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 28. 5. 2002, sp. zn. 47 Co 530/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalovaní jsou povinni podepsat a s podáním k přepravě na poště zaslat žalobcům na jeho adresu do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku doporučený omluvný dopis s tímto obsahem : „Vážený pane architekte, omlouváme se Vám, že jsme v listině Vyjádření nedůvěry studentů za dosavadní činnost na půdě fakulty architektury, datované 11. 1. 1990, spojili Vaši osobu s nepravdivou charakteristikou – zneužívání politického postavení (předseda ZO KSČ) vůči studentům i pedagogům – demagogické, arogantní a karieristické vystupování“. Žalovaným bylo uloženo zaslat stejnopis tohoto dopisu (v téže lhůtě jako omluvný dopis žalobci) na adresu Děkanátu fakulty architektury V. u. t. v B. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na úhradu nákladů řízení žalobci 17.465,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že na rozdíl od názoru soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že tvrzeními, vztahujícími se k osobě žalobce, obsaženými ve Vyjádření z 11. 1. 1990 došlo k zásahu do práva na ochranu cti žalobce a žalobci proto přísluší práva na přiměřené zadostiučinění (§ 13 občanského zákoníku). Odvolací soud měl za to, že žalovaní neunesli důkazní břemeno, spočívající v prokázání pravdivosti těchto tvrzení. Odvolací soud měl za to, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a vyvozený právní závěr, shledal požadavek žalobce na písemnou omluvu důvodným a konkrétnímu neoprávněnému zásahu přiměřeným; stejně posuzoval odvolací soud žalobní návrh na zaslání stejnopisu omluvného dopisu děkanátu fakulty architektury Č. v. u. t. v B. Z těchto důvodů odvolací soud ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal žalované k zaslání omluvného dopisu ve znění ve výroku rozsudku výslovně uvedeném a jeho stejnopis pak uvedenému děkanátu fakulty ČVUT v B. Výrok o nákladech řízení před sou