28 Cdo 1666/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1666/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 5. 2008 Spisová značka:28 Cdo 1666/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1666.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1666/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J., s. d. ve V., proti žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., o 193.135,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 265/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2007, č. j. 42 Co 382/2007-58, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud ve výroku I. svého rozsudku potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 193.135,- Kč jakož i náklady řízení, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Žalobce byl trvalým uživatelem pozemku parc. č. 312, na němž se nachází budova ve vlastnictví žalobce č. p. 262 zapsaná na LV č. 515 v k. ú. B., obec B. Žalobce byl dále trvalým uživatelem pozemku parc. č. 888, na němž se nacházela budova v jeho vlastnictví č. p. 437 zapsaná na LV č. 1257 v k. ú. R. u V. a trvalým uživatelem pozemků parc. č. 328 a č. 1383, přičemž na pozemku parc. č. 328 se nachází budova ve vlastnictví žalobce p. č. 112 zapsaná na LV č. 541 v k. ú K., S. M. a pozemek parc. č. 1383 souvisel s provozem této budovy. Přípisy adresovanými Okresnímu úřadu ve V. požádal žalobce dne 17. 8. 2000 o změnu práva trvalého užívání na vlastnické právo ke všem těmto pozemkům podle § 879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Ve dnech 10. 10. 2003, 8. 12. 2003 a 10. 12. 2003 účastníci řízení postupně uzavřeli tři kupní smlouvy, jejichž předmětem byl převod vlastnického práva k uvedeným pozemkům ze žalované na žalobce. Žalobcem zaplacená kupní cena činila úhrnem částku 193.135,- Kč. Námitka žalované, že soud prvního stupně nesprávně posoudil vlastnické právo žalobce k budově č. p. 112 (blíže identifikovaná výše) nemůže obstát, neboť vlastnické právo žalobce k této budově dotvrzuje výpis z katastru nemovitostí, jenž je ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb. veřejnou listinou prokazující stav evidovaný v katastru v okamžiku jeho vyhotovení. S ohledem na § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) potvrzuje výpis z katastru nemovitostí založený ve spise pravdivost údajů, které obsahuje, tedy i existenci vlastnického práva žalobce k předmětné nemovitosti. Veřejná listina by mohla být své důkazní síly zbavena, jen pokud by byla prokázaná její nepravdivost. Důkazní břemeno pak podle § 134 o. s. ř. spočívá na tom z účastníků, který tvrdí nepravdivost veřejné listiny; v tomto případě na žalované. Žalovaná však přes náležité poučení soudem prvního stupně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. žádné důkazy k prokázání svého tvrzení o nepravosti uvedené listiny neoznačila a své tvrzení tak neprokázala. Ani další odvolací námitky žalované týkající se účinků nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. ve vztahu k ustanovení § 879c o. z. nemohou obstát. Obdobnými odvolacími námitkami se zabýval již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, a dospěl k závěru, že nejsou důvodné. Odvolací soud na toto rozhodnutí co do posouzení účinků uvedeného nálezu odkázal, přičemž uvedl i další rozhodnutí Nejvyššího soudu potvrzující právní závěry obsažené ve výše citovaném rozhodnutí. Vlastnické právo žalobce k předmětným pozemkům pak vzniklo ze zákona nikoliv až účinností citovaného nálezu Ústavního soudu (31. 12. 2004), tedy uplynutím lhůty stanovené původně v § 879c odst. 1 o. z., která doběhla – jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, - pro tento nárok bez ohledu na vydání kontroverzního zákona č. 229/2001 Sb. s jeho zrušenou druhou či dosud platnou čtvrtou částí. Odvolací soud neshledal důvod pro odchýlení se od shora uvedené konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo na žalobce ze zákona (§ 879c o. z.) a nikoliv na základě posléze uzavřených kupních smluv, jež jsou absolutně neplatné podle § 39 o. z. pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť právě pro rozpor s těmito předpisy nejvyšší právní síly byla Ústavním soudem zrušena část zákona č. 229/2001 Sb. derogující mimo jiné právě § 879c o. z. Žalovaná je proto povinna vrátit žalobci zaplacenou kupní cenu za předmětné pozemky ve výši 193.135,- Kč, a to podle § 451 odst. 2 o. z. Proti výroku I. tohoto rozsudku podala dovolání žalovaná s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázky, které jsou odvolacími soudy rozhodovány rozdílně, resp. v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny. Napadené rozhodnutí navíc spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázka zásadního právního charakteru spočívá v posouzení platnosti tří výše uvedených smluv, které splňují veškeré náležitosti ve smyslu obecné právní úpravy a byly uzavřeny podle speciální úpravy obsažené v § 60c zákona č. 219/2000 Sb., a to v období, kdy byl částí druhou zákona č. 229/2001 Sb. zrušen § 879c o. z. Jedná se tedy i o posouzení právních účinků přisuzovaných judikaturou Nejvyššího soudu nálezu pléna soudu Ústavního ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, a to konkrétně ve vztahu k právům a povinnostem z právních vztahů založených kupními smlouvami v době před zrušením části druhé zákona č. 229/2001 Sb. uvedeným nálezem. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2007, č. j. 22 Co 1647/2007-67, dospěl v podobném případě k odlišným právním závěrům nežli Krajský soud v Ostravě v předmětném řízení. Podle tohoto rozhodnutí by výklad dovozující neplatnost shora popsaných smluv znamenal nepřípustnou retroaktivitu. V době uzavírání daných kupních smluv a nabytí jejich platnosti schválením Ministerstva financí nebylo ustanovení § 879c o. z. součástí platného právního řádu České republiky. Ze skutečnosti, že byla zrušena část druhá zákona č. 229/2001 Sb., nelze ještě dovodit, že jsou rovněž neplatné právní úkony, které by zřejmě nebyly učiněny, kdyby část druhá uvedeného zákona v období od 29. 6. 2001 do 31. 12. 2004 neplatila. Dle konstantní judikatury platí, že platnost smlouvy se vždy posuzuje podle právní úpravy, která platila v době uzavření smlouvy. Posuzování platnosti dotčených smluv ve světle předmětného derogačního nálezu Ústavního soudu by bylo též v rozporu s ustanovením § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přičemž právní závěry odvolacího soudu ohledně platnosti dotčených kupních smluv znamenají nepřípustnou retroaktivitu a popření základních principů, z nichž dosavadní judikatura vycházela při posuzování platnosti právního úkonu. Žalovaná též nesouhlasí s tím, že by citovaný nález Ústavního soudu měl za následek obnovení právního stavu založeného § 879c o. z. a své přesvědčení opírá o rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2007, č. j. 24 Co 555/2006-41. Žalovaná též zpochybňuje správnost zápisu vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí, neboť tento zápis byl proveden na základě listiny – kolaudačního rozhodnutí, které nesvědčí osobě, jež byla jako vlastník zapsána s tím, že bylo na straně žalobce, aby prokázal své vlastnické právo k budově č. p. 112 na stavební parcele č. 328 v k. ú. K. – S. M. ke dni 1. 7. 2000. Žalovaná žalobcovo tvrzení o jeho vlastnickém právu k této nemovitosti zpochybnila listinou prokazující pravdivost zápisu v katastru nemovitostí, když z kolaudačního rozhodnutí Okresního národního výboru ve V. ze dne 23. 12. 1976, č. j. Výst. 16916/76–252/8-Nos, které je uvedeno v části E výpisu z listu vlastnictví č. 541 pro k. ú. K. – S. M. jako nabývací titul žalobce k uvedené budově č. p. 112 nebylo vydáno pro žalobce, nýbrž pro Místní národní výbor K. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo pod