28 Cdo 1703/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1703/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 7. 2007 Spisová značka:28 Cdo 1703/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.1703.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2841/07 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1703/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce M. Č., zastoupeného advokátem, za účasti 1. A. K.,  2. R. V.,  3. Č. r. – M. o., a 4. P. f. Č. r., o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 134/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č.j. 28 Co 99/2006-239, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, č.j. 12 C 134/2003-192, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 12. 2005, č.j. 12 C 134/2003-221, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem ideální jedné poloviny nemovitostí v k.ú. Záběhlá specifikovaných ve výroku rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č.j. 28 Co 99/2006-239, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobce se postupem podle části páté občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) domáhal obnovy vlastnického práva k nemovitostem specifikovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (dále jen „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“) v požadovaném rozsahu, když tvrdil, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím Okresního úřadu v P. - okresního pozemkového úřadu (dále jen „Pozemkový úřad“) ze dne 8. 4. 2002, jímž bylo rozhodnuto, že žalobci nevzniká vlastnické právo k předmětným nemovitostem v rozsahu ideální poloviny a A. K. a R. V. nevzniká vlastnické právo k těmto nemovitostem každému v rozsahu ideální ¼. Soud prvního stupně zjistil, že původními vlastníky nemovitostí byli rodiče žalobce, manželé B. aj. J. Č.. Oba zemřeli před nabytím účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Nárok na vydání nemovitostí u Pozemkového úřadu uplatnil žalobce a jeho sestra K. V.., po jejíž smrti v roce 1995 bylo v řízení pokračováno s jejími dědici A. K. a R. V. A. K. a R. V. žalobu podle části páté o.s.ř. nepodali.  V řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud zhodnotil jako spolehlivě zjištěné, bylo dále prokázáno, že předmětné nemovitosti se nacházejí ve Vojenském ú. B., pro jehož vznik byl jako rozhodný určen den 1. 1. 1951, a na stát přešly zestátněním podle zákona č. 169/1949 Sb. (dále jen „z.č. 169/1949 Sb.“). Dne 23. 5. 1952 byla mezi manžely Č. a přesídlovací komisí okresu H. uzavřena dohoda o stanovení náhrady za zestátněné nemovitosti podle § 10 z.č. 169/1949 Sb. ve výši 145.000,- Kčs, přičemž základem pro stanovení této částky bylo ocenění nemovitostí architektem L. na částku 139.370,- Kčs. Částka 145.000,- Kčs byla manželům Č. částečně vyplacena v hotovosti a částečně poukázána na účet u státní spořitelny. Později byl manželům Č. na základě návrhu komise při ONV H. poukázán příspěvek ve výši 16.800,- Kčs za účelem odstranění tvrdosti způsobené peněžní reformou.   Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právním závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro restituci předmětných nemovitostí podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě, tedy zestátnění nebo znárodnění předmětných nemovitostí v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady. O zestátnění v rozporu s tehdy platnými právními předpisy v dané věci nešlo, neboť Vojenský újezd Brdy byl zřízen v souladu s ustanovením § 8 odst. 2 z.č. 169/1949 Sb. a k přechodu vlastnického práva z původních vlastníků na stát došlo na základě vyhlášky Krajského národního výboru v P. č. 1846, uveřejněné dne 30. 12. 1950 pod pol. č. 330 Úředního listu, díl II, ke dni 1. 1. 1951, který byl touto vyhláškou stanoven jako den rozhodný pro vznik Vojenského ú. B. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal ani splnění druhé podmínky stanovené v § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě, tj. zestátnění bez vyplacení náhrady. Odvolací soud uzavřel, že nebylo porušeno ustanovení § 10 odst. 1 z.č. 169/1949 Sb., podle něhož nejde-li o nemovitosti svazků lidové správy, přísluší za zestátněnou nemovitost náhrada ve výši její obecné ceny podle stavu nemovitosti v den zestátnění, a bylo-li nemovitosti užíváno již před tímto dnem, podle jejího stavu v den počátku užívání. Obecnou cenou se přitom rozumí cena, za kterou je možné v daném čase a na daném místě nemovitosti koupit a prodat. Z provedeného dokazování (ze znaleckého posudku znalce M. S. vypracovaného dne 31. 10. 2001, s přihlédnutím k ocenění nemovitostí architektem L. v roce 1951 a ocenění z roku 1941, kdy byly nemovitosti ohodnoceny částkou 136.000,- Kčs) totiž vyplývá, že náhrada ve výši 145.000,- Kčs vyplacená původním vlastníkům předmětných nemovitostí byla vyšší než jejich obecná cena. Znalecký posudek znalce Miloslava Samka vypracovaný dne 31. 10. 2001 v rámci správního řízení před  Pozemkovým úřadem (dále jen „znalecký posudek“) zhodnotil odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, jako dostatečný podklad pro posouzení obecné ceny nemovitostí ke dni zestátnění, vypracování dalšího znaleckého posudku proto shledal nadbytečným. Odvolací soud dále konstatoval, že znalec nepochybil, vycházel-li při výpočtu ceny nemovitostí z nařízení vlády č. 175/1939 Sb., o zákazu zvyšování cen, podle něhož nesměla být obecná cena vyšší než tzv. stopcena (tedy obecná cena k datu 20. 6. 1939), neboť ustanovení čl. 2 odst. 1 ústavního dekretu ze dne 3. 8. 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., zveřejněného v příloze vyhlášky č. 30/1945 Sb., připouštělo užívání těch předpisů vydaných v době nesvobody, které se svým obsahem nepříčily znění nebo demokratickým zásadám československé ústavy, a nařízení vlády č. 175/1939 Sb. je třeba rozumět takovýmto předpisem. Odvolací soud dále konstatoval, že ze znaleckého posudku je zřejmé, že znalec při oceňování zohlednil rovněž stavební úpravy provedené na nemovitostech po roce 1945. Vyčíslení obecné ceny ve znaleckém posudku znalce Samka v nižší částce než ve znaleckém posudku architekta L. z roku 1951 odpovídá tomu, že při původním ocenění nebylo přihlédnuto k amortizaci.   Ohledně námitky žalobce, že dohoda o výši náhrady za zestátněné nemovitosti uzavřená mezi původními vlastníky nemovitostí a přesídlovací komisí ONV H. byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, soud prvního stupně, s jehož závěrem se odvolací soud ztotožnil, uzavřel, že tíseň při uzavírání právního úkonu se zkoumá jen u restitučních titulů podle § 6 odst. 1 písm. h), k) a l) zákona o půdě, tyto však v daném případě aplikovat nelze, neboť k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo podle z.č. 169/1949 Sb., proto přichází v úvahu pouze aplikace ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě. Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. za výslovného uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.  Zásadní právní význam dovolatel přisuzuje následujícím otázkám: 1. Odvolací soud není oprávněn činit v rámci svého rozhodnutí skutkové závěry, aniž by zároveň provedl nebo zopakoval důkazy k jejich prokázání, a odstraňovat nedostatky vzniklé v řízení před soudem prvního stupně tím, že se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku řádně nevypořádal se všemi vznesenými námitkami a důkazními návrhy ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Podle dovolatele v daném případě došlo v řízení před soudy obou stupňů k porušení ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., proto je řízení postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 2. Restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě je naplněn, pokud je v řízení prokázáno, že výše náhrady za zestátněné nemovitosti byla určena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, nebo náhrada byla vyplacena způsobem těmto předpisům odporujícím (zde dovolatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 2. 6.