28 Cdo 171/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 171/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 1. 2009 Spisová značka:28 Cdo 171/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.171.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 500 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 612 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 171/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně N. B., zastoupené advokátkou, proti žalované M. 3000, a. s., o zaplacení částky 1.550.000,- Kč oproti vrácení automobilu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 125/2003, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2007, č. j. 30 Co 293/2006-168, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2007, č. j. 30 Co 293/2006-168, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala vrácení kupní ceny 1.550.000,- Kč oproti vydání zakoupeného „ojetého“ automobilu tovární značky M. B., typ CLK 230 K, (dále jen „předmětného automobilu“) s odůvodněním, že tento nárok jí vznikl poté, co po bezúspěšném uplatnění vad koupeného automobilu řádně odstoupila od kupní smlouvy uzavřené dne 25. 4. 2000 se žalovanou. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 12. 2005, č. j. 30 Co 476/2005-83, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2005, č. j. 9 C 125/2003-72, kterým soud prvního stupně vyslovil, že žaloba je co do základu po právu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že za situace, kdy soud uzavřel, že žalobkyně odstoupila od uzavřené smlouvy platně a následuje jen vypořádání účastníků smlouvy podle ust. § 457 obč. zák., není dán zákonný důvod pro mezitímní rozhodnutí. Soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 23. února 2006, č. j. 9 C 125/2003-90, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1.550.000,- Kč oproti vydání předmětného automobilu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 25. 4. 2000 kupní smlouvu podle § 588 a násl. obč. zák., na jejímž základě se žalobkyně stala vlastníkem předmětného automobilu. Kupní cena byla sjednána ve výši 1.550.000,- Kč. Následně žalobkyně dopisem ze dne 6. 10. 2000 v souladu s ust. §§ 599 a 625 obč. zák. uplatnila u žalované nárok z odpovědnosti za vady. Výtkami, které byly předmětem reklamace, se žalovaná začala skutečně zabývat až 14. 6. 2001, kdy z podnětu žalobkyně přistoupila k posouzení technického stavu vozidla. Dopisem ze dne 2. 10. 2001 sdělila žalobkyně žalované, že na reklamaci trvá, a požádala jí o vrácení kupní ceny oproti předání automobilu. Dne 11. 7. 2002 žalobkyně žalované písemně sdělila, že od kupní smlouvy odstupuje. Soud prvního stupně dovodil, že v dané věci jde o prodej výrobků a poskytování služeb ve smyslu § 1 odst. 3 zák. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a jelikož nebyla reklamace vyřízena žalovanou do třiceti dnů ode dne jejího uplatnění, aniž by byla dojednána pro její vyřízení lhůta delší, vzniklo žalobkyni právo od smlouvy odstoupit podle ust. § 19 odst. 3 téhož zákona a mezi účastnicemi byl založen právní vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 457 obč. zák. Nad rámec uvedeného právního závěru konstatoval, že vytčené vady jsou s ohledem na typ vozidla důvodem pro závěr, že automobil nelze řádným způsobem užívat. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, č. j. 30 Co 293/2006-168, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o aplikaci ust. § 19 odst. 3 zák. 634/1992 Sb. na daný případ, ovšem nikoliv již s jeho závěrem o platnosti odstoupení od smlouvy, neboť soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel pouze z tvrzení žalobkyně o existenci v reklamaci uvedených vad předmětného automobilu, aniž by zkoumal jejich skutečnou existenci a charakter, k čemuž přistoupil až odvolací soud v odvolacím řízení. Ohledně žalobkyní namítaných vad, že jí byl prodán havarovaný automobil (opravený po havárii) po kompletní výměně motoru, odvolací soud konstatoval, že jde o specifické vlastnosti „ojetého“ automobilu a nikoliv o vady. Jelikož však po doplněném dokazování odvolacím soudem nebylo prokázáno, že by si žalobkyně výslovně vymínila vůz nehavarovaný bez kompletní výměny motoru, nemohly tyto reklamované vady založit právo na odstoupení od kupní smlouvy podle ust. § 597 odst. 2 obč. zák. Další, žalobkyní vytýkané, vady automobilu, konkrétně že pravé a levé dveře v poloze zavřené přesahují hrany karoserie, dveře se špatně zavírají, usazení dveří do tvarové kontury karoserie z pozice rovnoměrnosti mezer neodpovídá výrobním normám, mezery mezi jednotlivými díly vozidla prokazatelně nelícují, je poškozen materiál střešního polstrování, podlahové koberce nepřísluší typu vozidla, byl předán pouze jeden kus ovladače spínací skříňky, nebyl předán klíč k palubní desce, kryt zadního pravého osvětlovacího tělesa má drobné prasklinky a postranní dveřní okna vykazují pravidelné podélné rýhy zvenku i zevnitř, posoudil odvolací soud jako vady zjevné ve smyslu ust. § 500 odst. 1 obč. zák., u nichž nelze nárok z odpovědnosti za vady uplatňovat, když žalobkyně ani netvrdila, že by jí žalovaná ujistila o bezvadnosti předmětného automobilu. Odvolací soud dovodil, že reklamace tak mohla být důvodná pouze ohledně zbývajících vytýkaných vad, tedy že netěsní zátka hrdla od nalévání oleje, studený motor má vysoké otáčky, zahřátý motor má nepřiměřeně nízké otáčky a při rychlosti cca nad 100 km/hod. se rozsvítí kontrolní světlo mazání oleje, i když je jeho množství v optimálním poměru mezi dvěma ryskami, neboť uvedené vady nelze hodnotit jako zjevné. Jelikož se však žalobkyni nepodařilo prokázat existenci posledně zmíněných vad (výpovědi svědků tyto vady neprokázaly a přes opakované výzvy znalce, ustanoveného soudem na návrh žalobkyně, k předání automobilu za účelem provedení odborné expertízy, mu žalobkyně automobil nepředala), odvolací soud uzavřel, že nebyla prokázána ani existence právního důvodu pro odstoupení od kupní smlouvy, a jestliže žalobkyně přesto od ní odstoupila, je třeba hodnotit v tomto případě takový jednostranný právní úkon jako absolutně neplatný ve smyslu § 39 a § 48 odst. 1 obč. zák., a žalobkyni tak nemohl vzniknout nárok, jenž je předmětem řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodňuje je ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když namítá, že odvolací soud sice aplikoval správně na právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou ust. § 19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb., nesprávně ho však posoudil. Z uvedeného ustanovení – podle dovolatelky – jasně vyplývá, že pokud není reklamace včas vyřízena, má spotřebitel stejná práva jako by se jednalo o vadu neodstranitelnou, tedy o vadu skrytou. Nevyřídí-li prodávající reklamaci v zákonné lhůtě, ztrácí tím nárok na přezkum vad jako takových a má se za to, že se o vady jedná, a to o vady neodstranitelné. Odvolací soud se tedy neměl zabývat povahou vad ve smyslu ust. § 500 obč. zák., tj. zda jde o vady zjevné či skryté, měl se zabývat pouze tím, zda tyto neodstranitelné vady brání řádnému užívání věci ve smyslu ust. § 623 odst. 1 obč. zák., a z těchto úvah měl pak vycházet při rozhodování o platnosti odstoupení od smlouvy dovolatelkou. Žalobkyně vypočítává v závěru dovolání vady automobilu, u kterých dovozuje, že brání jeho řádnému užívání ve smyslu ust. § 623 odst. 1 obč. zák. Nad rámec dovolání pak brojí i proti závěru odvolacího soudu o specifické vlastnosti automobilu mající základ v jeho předchozí havárii. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky jejího zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání je důvodné. V posuzovaném případě není zpochybňována samotná aplikace ustanovení zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, která doplňují právní úpravu o prode