28 Cdo 1716/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1716/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 8. 2025 Spisová značka:28 Cdo 1716/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.1716.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Zmírnění křivd (restituce) Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/1991 Sb. § 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 9. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.10.2025II.ÚS 3066/25 Jiří Přibáň procesní - spojení věcí17. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1716/2025-889 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. Š. a b) J. T., zastoupených Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Lhotka, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Nové Město, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 441 330 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 23/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2025, č. j. 15 Co 432/2024-840, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 15 Co 432/2024-840, výrokem v bodě I, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2024, č. j. 11 C 23/2006-778, potvrdil ve výrocích I a II, jimiž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit každému z žalobců částku 220 665 Kč se specifikovaným příslušenstvím, a ve výrocích V a VI (o nákladech státu), změnil ve výrocích III a IV (o nákladech řízení) jen co do výše nákladů řízení a jinak jej i v těchto výrocích potvrdil (výroky II a III), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV a V). 2. V meritu bylo soudy rozhodováno o žalobci uplatněném nároku na zaplacení částky 441 330 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení (podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), jež mělo žalovanému na úkor žalobců vzniknout tím, že v období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004 bez právního důvodu užíval pozemky v jejich vlastnictví. 3. Odvolací soud vzal za správný soudem prvního stupně učiněný závěr o tom, že žalobci postrádají věcnou legitimaci k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, neboť nejsou vlastníky specifikovaných pozemků (resp. jejich částí) v katastrálním území Střížkov, za jejichž užívání žalovaným se v dané věci domáhají peněžité náhrady. Podle učiněných zjištění jde o pozemky, jež stát zabral (resp. ujal se jejich držby) spolu s dalšími vyvlastňovanými pozemky za účelem výstavby pozemní komunikace, tzv. „Prosecké radiály“, jež jím byla zbudována v letech 1988 a 1989. V případě předmětných pozemků (nebyly-li snad přímo obsahem rozhodnutí o vyvlastnění) tak bylo lze uvažovat o naplnění znaků majetkové křivdy ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (převzetí věci bez právního důvodu), obnovení vlastnického práva k nim se tak bylo lze domáhat toliko cestou restitučních předpisů a k tomu dosud nedošlo. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále také i jako „dovolatelé“) dovolání, jež považují za přípustné pro naplnění jimi konkretizovaných kritérií dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.). Formulujíce řadu dílčích podotázek dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že na projednávanou věc aplikoval restituční předpis, zákon č. 229/1991 Sb., ačkoliv předmětné pozemky nikdy na stát nepřešly způsobem předpokládaným v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., že danou konkluzi soud převzal z jiných soudních řízení, a že dospěl k závěru, který je rozporný s výsledky řízení o dědictví po jejich právním předchůdci a následným zápisem do katastru nemovitostí, o který dovolatelé opírali své přesvědčení, že jsou vlastníky předmětných pozemků. Považují tak za nesprávný odvolacím soudem učiněný závěr o ztrátě vlastnického práva k předmětným pozemkům a o tom, že se obnovení vlastnictví mohou (mohli) domáhat toliko podle restitučních předpisů (zde podle zákona č. 229/1991 Sb.). Podle jejich přesvědčení si odvolací soud nesprávně vyložil i jimi učiněné výzvy k vydání věci z let 1991 a 1992, které se netýkaly předmětných pozemků, vzal-li je následně (nesprávně) jako důvod k odmítnutí jejich nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Krom toho namítají, že své závěry učinil na základě skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, že při hodnocení provedených důkazů nepostupoval v souladu s § 132 o. s. ř., že se dostatečně nevypořádal ani s otázkou věcné legitimace a že jím vydané rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné, přepjatě formalistické a porušující práva jim garantovaná články 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. 5. Z řečených důvodů žalobci navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním učinili i návrh na odložení právní moci napadeného rozsudku. 6. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil. 7. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné. 8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolání žalobců není přípustné, neboť – navzdory jejich mínění – otázky určující pro rozhodnutí odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i s oporu v judikatuře Ústavního soudu) a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek. 11. Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z toho, že mezi skutečnosti vedoucí k majetkové křivě řadí restituční předpisy (srov. § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., nebo § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) i převzetí věci státem či jinou právnickou osobou bez právního důvodu, jež postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil věci ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právní důvod (titul), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva; postačí, že došlo k převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 401/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4247/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2467/2018). 12. Rozhodující pro závěr o tom, zda došlo k převzetí nemovitosti bez právního důvodu (ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.), je proto zjištění, zda byla, či nebyla státem v rozhodném období nemovitost fakticky vzata v držbu. Judikatura již přitom dovodila, že pod skutkovou podstatu majetkové křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., lze podřadit i ty situace, kdy stát v rozhodném období na cizím pozemku vybudoval místní komunikace (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272