28 Cdo 1758/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1758/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 7. 2022 Spisová značka:28 Cdo 1758/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1758.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přechod majetku státu na obce Vydržení Držba Dobrá víra Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991 Sb. § 130 obč. zák. § 134 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 9. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1758/2022-401 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, se sídlem v Brně, Příkop 11, proti žalovanému městu Znojmo, se sídlem ve Znojmě, Obroková 1/12, identifikační číslo osoby: 00293881, zastoupenému Mgr. Ing. Tomášem Horkým, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 212/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2022, č. j. 18 Co 50/2021-375, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Tomáše Horkého, advokáta se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28. O d ů v o d n ě n í : 1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 11. 2020, č. j. 12 C 212/2016-344, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že Česká republika (žalobkyně) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 8090/10485 na pozemku parc. č. 3310/24 v katastrálním území Znojmo – město (výrok I.); k tomu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 2. Soudy nižších stupňů takto rozhodly po kasaci jimi dříve vydaných rozhodnutí (rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 10. 2017, č. j. 12 C 212/2016-226, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019, č. j. 21 Co 21/2018-267) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 28 Cdo 526/2020-303. 3. Se zřetelem k závěrům vysloveným dovolacím soudem v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněné posouzení, že předmětný pozemek nepřešel do vlastnictví žalovaného podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, ovšem že žalovaný vlastnické právo nabyl následně originárně vydržením (dle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), byl-li (od roku 1996) kontinuálně nejenom zapsán jako vlastník pozemku v katastru nemovitostí, nýbrž i fakticky s pozemkem nakládal jako s vlastním (od roku 2000 pozemek prokazatelně přenechával do užívání třetím osobám) a jeho omyl ohledně naplnění podmínek přechodu pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce (zejm. co do podmínky faktického hospodaření obce s předmětným pozemkem, vyplývající z § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) lze v tomto případě – i s ohledem na specifické okolnosti věci a obtížnost kvalifikovaného posouzení – považovat za omluvitelný, přičemž vlastnické právo žalovaného bylo ze strany žalobkyně prvně zpochybňováno až v roce 2016 (výzvou žalobkyně k uzavření souhlasného prohlášení, resp. následující žalobou), tedy dávno po uplynutí zákonem stanovené desetileté vydržecí doby. [Jelikož žalovaný – již jako vlastník pozemku – v letech 2012 až 2015 převedl některé jeho id. části (spoluvlastnické podíly) na jiné fyzické osoby, je aktuálně již toliko spoluvlastníkem pozemku s výše uvedeným podílem, jenž žalobkyně učinila předmětem tohoto řízení.] 4. Proti rozsudku odvolacího soudu, té části jeho výroku I., jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podala dovolání žalobkyně (dále také jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky týkající se nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134 obč. zák. (při nesplnění podmínek přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb.) napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazujíc zejm. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, a ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010), jakož i od judikatury Ústavního soudu (cit. nález ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12). Za nesprávné dovolatelka považuje posouzení držby žalovaného jako oprávněné, namítajíc, že žalovaný (obec) nemohl být v dobré víře, že mu pozemek po právu patří, kdy jeho případný omyl ohledně naplnění podmínek pro přechod pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce (vyjasněných nejpozději nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96) nelze považovat za omluvitelný; v tomto ohledu žalovaný dle názoru žalobkyně nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze po něm coby veřejnoprávním subjektu požadovat, a již v průběhu vydržecí doby zde byly objektivně zjistitelné skutečnosti způsobilé vyvolat důvodné pochybnosti o vlastnickém právu žalovaného k předmětnému pozemku. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká i nesprávnost zjištění, že žalovaný byl žalobkyní utvrzován o svém vlastnickém právu (namítajíc, že odkazované vyjádření Okresního úřadu ve Znojmě ze dne 19. 8. 1996, předcházející podání návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, se týká jiných pozemků); případnou nečinnost státu (jde-li o uplatňování vlastnického práva k pozemku) nepovažuje dovolatelka v daném směru za určující, stejně tak jako nejistotu plynoucí z předchozího (odlišného) rozhodování soudů o vlastnictví. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je dovolání přípustné. 6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241 odst. 1 věty první o. s. ř.). 9. Při řešení dovolatelkou předkládané otázky hmotného práva, týkající se předpokladů originárního nabytí vlastnického práva vydržením (posuzovaného zde podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se zřetelem k ustanovení § 3028 odst. 2, části věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) v případě držby pozemku vycházející z omylu obce coby držitele ohledně naplnění podmínek přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., se odvolací soud – po opětovném prověření relevantních okolností o vzetí předmětného pozemku v držbu a důvodnosti přesvědčení žalovaného, že mu předmětný pozemek patřil (zda jeho omyl v tomto směru lze kvalifikovat jako omluvitelný) – neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu včetně té, na kterou Nejvyšší soud odkázal již ve svém předchozím kasačním rozsudku ze dne 31. 3. 2020 č. j. 28 Cdo 526/2020-303 (jímž označil závěry odvolacího soudu o nabytí vlastnického práva spíše jen za předčasné v situaci, kdy se soudy dostatečně nezabývaly otázkou vzetí předmětného pozemku v držbu). 10. Z ustálené rozhodovací praxe je možno znovu připomenout, že pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s v