28 Cdo 1761/2001 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1761/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2001 Spisová značka:28 Cdo 1761/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1761.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb. § 241 odst. 3 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1761/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání M. Ch., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 27.10.2000, sp.zn. 13 Co 309/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C 106/92 (žalobkyně M. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovaným S., l. a z. P., státnímu podniku (v likvidaci), zastoupeným advokátkou, o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věcí), takto: I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 27.10.2000, sp.zn. 12 Co 309/2000, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 9.5.2000, čj. 27 C 106/92-27. II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 1.4.1992, aby žalovanému státnímu podniku bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání pozemků parc. č. 185/1, parc. č. 185/2 a parc. č.185/3 v katastrálním území P. V žalobě se uvádělo, že tyto pozemky přešly na stát na základě výměru bývalého Ústředního národního výboru města P. z 29.3.1995, jímž bylo rozhodnuto o tzv. operativní správě Bytového podniku města P.; k přechodu nemovitostí na stát tímto způsobem nebylo právního důvodu. Žalovaný státní podnik získal pak nemovitosti, uvedené v žalobě žalobkyně, smlouvou z 29.4.1961. Podle názoru žalobkyně přešly uvedené pozemky na stát způsobem uváděným v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaný podnik trval na tom, že by toto občanské soudní řízení mělo být přerušeno až do doby ukončení trestního řízení soudního, v němž je řešena otázka pravosti listin, na základě nichž byl proveden vklad do katastru nemovitostí ve prospěch žalobkyně, a to na základě dohody o vydání věcí, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným podnikem dne 19.2.1992. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 9.5.2000, čj. 27 C 107/92-27, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Bylo také uloženo žalobkyni zaplatit žalovanému podniku náhradu nákladů řízení částkou 1.150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně poukazoval na to, že již dne 19.2.1992 byla uzavřena mezi žalobkyní a podnikem S., l. a z. dohoda o vydání nemovitostí parc. č. 185/1, parc. č. 185/2 a parc. č. 185/3 v katastrálním území P. Jestliže se tedy v současné době žalobkyně domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného podniku k uzavření dohody o vydání týchž nemovitostí, pak jde o žalobu nadbytečnou, protože povinnost žalovaného podniku zanikla splněním takového nároku. O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 27.10.2000, sp.zn. 13 Co 309/2000. Tímto rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému podniku na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.150,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že v řízení u soudu prvního stupně rozhodoval v této právní věci vyloučený soudce. Proti soudci, který o žalobě žalobkyně rozhodoval u soudu prvního stupně, byla sice žalobkyní vznesena námitka podjatosti, ale tuto námitku nepovažoval odvolací soud za důvodnou. Poukazoval na to, že soudce soudu prvního stupně sám uvedl, že neexistují důvody pro jeho vyloučení z projednávání věci ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 občanského soudního řádu; skutečnost, že uvedený předseda senátu soudu prvního stupně vyřizoval z titulu své funkce místopředsedy obvodního soudu stížnost žalobkyně na činnost tohoto soudu, není důvodem pro jeho vyloučení z projednávání této právní věci (sp.zn. 27 C 106/92 Obvodního soudu pro Prahu 1) a ani obsah spisu uvedeného soudu Spr. 3161/99, v němž byla zmíněná stížnost vyřizována, nesvědčí pro závěr, že tento soudce měl poměr k projednávané věci, účastníkům řízení nebo jejich právním zástupcům, pro nějž by bylo možné mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Neshledal proto odvolací soud důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu. Odvolací soud byl také toho názoru, že tu v řízení nebylo nutné po předchozím přerušení řízení (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 1.4.1966, čj. 27 C 106/92-9, jímž bylo přerušeno řízení po dobu řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 10 C 745/93) vydávat usnesení o pokračování řízení v již citované právní věci, sp.zn. 27 C 106/92 Obvodního soudu pro Prahu 1. Ve věci samé byl pak odvolací soud shodného názoru jako soud prvního stupně, že je tu rozhodné, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o vydání nemovitostí, takže žalovaný podnik splnil svou povinnost podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., týkající se vydání pozemků parc. č. 185/1, parc. č. 185/2 a parc. č. 185/3 v P. Touto uzavřenou dohodou jsou účastníci dohody vázáni bez ohledu na to, zda byla registrována bývalým státním notářstvím, popřípadě zda bylo vložena do katastru nemovitostí rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu. Odvolací soud měl proto za to, že soud prvního stupně správně dovodil, že domáhá-li se žalobkyně, aby žalovaný podnik splnil povinnost, která již byla splněna, musela být žaloba žalobkyně zamítnuta. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 občanského soudního řádu). Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Pokud se žalobkyně domáhala, aby bylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (k řešení problematiky spočívající v tom, že soudce prvního stupně rozhodl bez ohledu na to, že byla proti němu uplatněna námitka podjatosti před vydáním rozhodnutí a o této námitce nebylo nadřízeným soudem rozhodnuto), s ohledem na to, že nejsou dány skutečnosti taxativně uvedené v § 14 odst. 1 občanského soudního řádu, pro které by byl soudce soudu prvního stupně vyloučen z projednávání věci, měl odvolací soud za to, že návrh, aby tu bylo připuštěno dovolání k řešení právní otázky zásadního významu, není důvodný. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 4.12.2000 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 3.1.2001, tedy ve lhůtě, jež byla stanovena v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na to, že u soudu prvního stupně rozhodoval v této právní věci vyloučený soudce (§ 237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu) a že jde tu o řešení otázky po právní stránce zásadního významu. Z dovolacích důvodů dovolatelka poukazovala na ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/, b/ a d/ občanského soudního řádu. Dovolatelka zdůrazňovala, že po uplatnění námitky podjatosti vůči soudci soudu prvního stupně mělo být o této námitce rozhodnuto podle ustanovení § 15 a § 16 občanského soudního řádu. Důvod podjatosti tu spatřovala v konkrétní okolnosti, že totiž samosoudce, který v této právní věci u soudu prvního stupně rozhodoval, vyřizoval před tím jako místopředseda soudu stížnost na postup Obvodního soudu pro Prahu 1 při přebírání spisu od bývalého Státního notářství pro P. v roce 1992 (s výtkou nezabezpečení toho, aby spis sp.zn. 1 REH 198/92 byl předán Katastrálnímu úřadu pro P. podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), přičemž tato stížnost nebyla vyřízena správně (podle názoru dovolatelky) a místopředseda soudu podal žalobkyni nepravdivou informaci ohledně vyžádání notářského spisu od Městského soudu v Praze. Dovolatelka měla dále za to, že tu při aplikaci a výkladu ustanovení § 15 a § 16 občanského soudního řádu se soudy obou stupňů odchýlily od běžné praxe soudů a strpěly, aby soudce soudu prvního stupně i po uplatnění námitky podjatosti se neomezil jen na úkony, které nesnesou odklad, ale přikročil k rozhodování ve věci samé. Podle