28 Cdo 1829/2001 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1829/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 1. 2002 Spisová značka:28 Cdo 1829/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1829.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. § 241 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1829/2001 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání 1. V. B., a 2. H. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25.5.2001, sp. zn. 13 Co 103/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 176/97 (žalobců V. B. a H. Š., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o poskytnutí finanční náhrady), takto: I. Dovolání dovolatelů proti výroku rozsudku odvolacího soudu (označenému I.) se zamítá. II. Dovolání dovolatelů proti výroku rozsudku odvolacího soudu (označenému II.) se odmítá. III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 11.9.1995, aby žalovanému státu – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo zaplatit jim 490.977,- Kč formou vydání cenných papírů. V žalobě bylo uvedeno, že nemovitosti patřící žalobcům přešly v letech 1970 – 1971 na stát; část z nich byla vrácena žalobcům podle dohody uzavřené s Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. dne 6.5.1992 (registrované bývalým Státním notářstvím pro P. pod sp. zn. 9 Reh 130/92); žalobcům však nebyl vrácen dům, který byl v třicátých letech postaven na pozemku parc. č. 1757 (o výměře 912 m2) v P. Ministerstvo financí ČR žalobcům sdělilo, že tu nejsou zákonné předpoklady k poskytnutí náhrady za uvedené nemovitosti, když žalobci uváděný dům byl již zbořen. Ministerstvo financí ČR se k žalobě žalobců vyjádřilo tak, že žalobcům byla vydána již celá stavba (dům čp. 22 ve K.), a to v tom stavu, v němž byla (po částečném zbourání) v době, kdy oprávnění podali výzvu k vydání nemovitostí; šlo o jeden objekt s popisným číslem 22. Poskytnutí finanční náhrady za zbouranou část tohoto objektu neodpovídá, podle názoru žalovaného, ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. Proto bylo ze strany žalovaného navrženo zamítnutí žaloby. Soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 10.6.1999, čj. 13 C 176/97-35, byla žaloba žalobců zamítnuta; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením z 13.10.1999, sp. zn. 13 Co 378/99, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že jeho právní závěr, že projednávanou právní věc je třeba posoudit podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování, zejména v tom smyslu, zda tu došlo k převodu nemovitostí na stát rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru P., vydaným podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. či zda k tomuto převodu došlo na základě darovacích smluv. V dalším průběhu řízení soud provedl důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví, konstatoval obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení, a rozhodl rozsudkem z 25.1.2001, čj. 13 C 176/97-106. Byla zamítnuta žaloba žalobců, aby jim byla vyplacena finanční náhrada, a to žalobci V. B. i žalobkyni H. Š. částkami po 66.136,80 Kč a 26% úrokem od 7.6.1997 do 31.10.2000. Bylo zastaveno řízení ohledně částek 68.191,- Kč požadovaných každým ze žalobců. Žalovanému bylo uloženo zaplatit každému ze žalobců na náhradu nákladů řízení 16.440,- Kč Bylo také rozhodnuto, že stát nemá právo na náhradu placených nákladů tohoto řízení. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že v průběhu sporu vyšlo najevo, že dům čp. 22 ve K. sestával ze dvou samostatných částí. Uvedený soud pokládal za zjištěno, že v roce 1971 učinili V. B., H. Š. a další spoluvlastnice V. N.a A. B. darovací nabídky státu ohledně domu čp. 22 ve K. Šlo však o darování učiněné v tísni, když na domě vázla pohledávka, kterou bylo nutno splácet, ale z výnosu nájemného to nebylo možné; proto byla rodina žalobců vyzvána tehdejším národním výborem, aby dům byl darován státu. Byl tedy soud prvního stupně toho názoru, že tu uvedený nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. a že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně domu čp. 22 ve K. bylo sice vydáno rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru P. z 1.12.1971 o připadnutí sporných nemovitostí státu na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu, ale toto rozhodnutí nebylo spoluvlastníkům domu doručeno, nenabylo právní moci a soudu proto k němu nepřihlížel. Přes námitky žalovaného státu byl soud prvního stupně toho názoru, že byl-li k domu čp. 22 ve K. přistaven další dům (v němž byla prodejna obuvi a lékárna), který byl později demolován, náleží žalobcům za tento dům na ně připadající finanční náhrada za tuto nemovitost, kterou nelze vydat. Soud prvního stupně s ohledem na to, že každému ze žalobců připadal na uvedených nemovitostech podíl ve výši ideálních 10/72, že Ministerstvo financí ČR poskytlo dne 2.11.2000 každému z nich náhradu 68.191,- Kč (z toho 10.000,- Kč v hotovosti a zbytek v cenných papírech) a že žalobci proto vzali žalobu co do těchto částek zpět a požadovali pouze úroky z prodlení ve výši 26 % z částky 66.316,80 Kč od 7.6.1997 do 31.10.2000, rozhodoval o žalobním návrhu jen v tomto rozsahu a přiznal žalobcům úroky z prodlení s poukazem na ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku a na článek IV. zákona č. 115/1994 Sb. O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 25.5.2001, sp. zn. 13 Co 103/2001. Rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloby žalobců V. B. a H. Š. byly zamítnuty. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného státu – Ministerstva financí ČR bylo shledáno důvodným. Odvolací soud byl toho názoru, že žalobci v žádosti o náhradu neprokázali ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 231/1991 Sb., že částka kterou požadovali, má být vyplacena za další samostatnou nemovitost a že tedy nejde pouze o demolovanou část nemovitosti, která už byla celá vydána. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, kdy žalobci teprve splnili svou povinnost vůči žalované povinné osobě ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 231/1991 Sb. ohledně doložení skutečnosti, že se tu jednalo o dva domy, z nichž už jeden byl demolován. Odvolací soud byl toho názoru, že žádost o poskytnutí finanční náhrady měla být proto ze strany žalobců, jako oprávněných osob domáhajících se této náhrady, doplněna např. znaleckým posudkem ohledně objektu čp. 22 ve K. Rozhodování o jejich žádosti o poskytnutí finanční náhrady nemělo povahu správního řízení a bylo na žalobcích, aby spolu se žádostí o poskytnutí finanční náhrady předložily doklady, z nichž by najisto vyplývalo, že jim vzniklo právo na náhradu podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Že se tak stalo ze strany žalobců až v průběhu řízení před soudem prvního stupně, nemůže jít, podle názoru odvolacího soudu, k tíži žalovaného státu – Ministerstva financí ČR. Odvolací soud byl také toho názoru, že tu nebyl dán na straně žalobců žádný nárok na zaplacení úroků z prodlení, protože žalovaný plnil bezprostředně po podání znaleckého posudku, dokládajícího existenci dvou domů v daném případě, takže žalovaný tu nebyl v prodlení. Odvolací soud z těchto důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žaloby žalobců zamítl. Ve výrocích o zastavení řízení na základě částečného zpětvzetí žalob a o nákladech řízení, jež byly v tomto řízení placeny státem, zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 206 odst. 2 občanského soudního řádu nedotčen.