28 Cdo 1893/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1893/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2009 Spisová značka:28 Cdo 1893/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1893.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1893/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelek: A) A. R., a B) J. R., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 4. 12. 2006, sp. zn. 24 Co 224/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 359/2004 (žalobkyň A. R. a J. R., zastoupených advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. K. S.,  2. M. P., 3. V. ú. ž. v., zastoupeného advokátkou, a 4. P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto: I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze 4. 12. 2006, sp. zn. 24 Co 224/2006, vydaný v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 359/2004. II. Věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobkyň, podané u soudu 3. 4. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 14. 10. 2005, čj. 11 C 359/2004-75 (ve spojení s doplňujícím usnesením z 21. 10. 2005, čj. 11 C 359/2004-79). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobkyně A. R. a J. R. „a dále M. P. a K. S.“ jsou podílovými spoluvlastníky (každý jednou ideální čtvrtinou) domu čp. 11, stavební parcely č. 14 (o výměře 1804 m2), sloučené v katastru nemovitostí do pozemků parc. č. 197/1 a parc. č. 197/2, domu čp. 68, stavební parcely č. 150 (o výměře 480 m2), sloučené v katastru nemovitostí do parcely č. 198/1, parcely č. 24/1-zahrady (o výměře 2435 m2), sloučené v katastru nemovitostí do parcel č. 209/1, č. 209/10, č. 211 a č. 212/1, a parcely č. 242/2-zahrady (o výměře 48 m2), sloučené v katastru nemovitostí do parcely č. 198/1, v katastrálním území K. (obec P.). Bylo také určeno, že „lhůta k vrácení kupní ceny ve výši 198.200,- Kč činí 3 měsíce od právní moci tohoto rozsudku“. Zároveň bylo uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně vysloveno, že „tím se v plném rozsahu nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P. z 25. 6. 2004, čj. PÚ 1360/04“. Výzkumnému ústavu živočišné výroby v U. bylo uloženo zaplatit A. R. a J. R. na náklady řízení 28.157,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo rovněž rozhodnuto, že „ve vztahu ke K. S., M. P. a P. f. ČR nemá žádný z účastníků řízení práv na náhradu nákladů řízení“. O odvolání V. ú. ž. v. v U. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 4. 12. 2006, sp. zn. 24 Co 224/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 14. 10. 2005, čj. 11 C 359/2004-75 (ve spojení s doplňujícím usnesením z 31. 10. 2005, čj. 11 C 359/2004-79) změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyň na požadované určení spoluvlastnictví k nemovitostem v katastrálním území K. (obec P.). Žalobkyním A. R. a J. R. bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně) V. ú. ž. v. v U. na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 12.970,- Kč a Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 7.302,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyněmi A. R. a J. R. a účastníky řízení K. S., M. P. a P. f. ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po projednání odvolávajícího se výzkumného ústavu v ústním jednání dospěl odvolací soud závěru, že toto odvolání je důvodné. Odvolací soud konstatoval, že v tomto soudním řízení podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu, ve věci, o níž bylo již rozhodnuto jiným orgánem (pozemkovým úřadem), zůstala mezi žalobkyněmi (jakož i K. S. a M. P.) a ostatními účastníky řízení (srov. § 250a odst. 1 občanského soudního řádu) spornou otázkou, „zda tu je dán restituční titul uvedený v § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., který nepochybně dopadá na projednávanou právní věc“, podle něhož bylo nutné, aby ze strany žalobkyň byla doložena tíseň a nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy z 19. 12. 1974 mezi prodávajícím původním vlastníkem pozemků K. S. st. a V. ú. ž. v. v U. Odvolací soud dovozoval (na rozdíl od soudu prvního stupně) z výsledků dokazování, provedeného v tomto řízení, že stav tísně v okamžiku prodeje nemovitosti původním vlastníkem v roce 1974 tu nebyl prokázán, neboť „ta okolnost, že na nemovitosti byl před více než dvaceti lety uvalen nucený pacht a že pak v následujícím roce byl původní vlastník připraven o práci a s celou rodinou se musel vystěhovat daleko od svých nemovitostí, nemohl už vyvolat stav tísně na straně prodávajícího původního vlastníka při prodeji předmětného nemovitého majetku, k němuž došlo až v roce 1974“. Vzhledem k tomu pak, že v době prodeje nemovitostí nebyl doložen stav tísně na straně prodávajícího, odvolací soud měl za to, že je „nadbytečné zabývat se otázkou, zda tu byly dány nápadně nevýhodně podmínky prodeje“, když ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 129/1991 Sb. nelze tíseň a nápadně nevýhodné podmínky posuzovat jen samostatně u tísně a u nápadně nevýhodných podmínek. Vydání nemovitostí tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, nebylo v daném případě nesplnění obou podmínek uvedených v § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) na místě, jak to také správně uvedl i Pozemkový úřad P. ve svém rozhodnutí z 25. 6. 2004, čj. PÚ 1360/04, které předcházelo tomuto soudnímu řízení. Z uvedených důvodů odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba oprávněných osob (které jsou dědici po původním vlastníku K. S., zemřelém) zamítá. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 26. 1. 2007 a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 9. 3. 2007 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelky ve svém dovolání navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky poukazovaly co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelky zdůrazňovaly, že soud prvního stupně, který na rozdíl od odvolacího soudu žalobě žalobkyň vyhověl, správně uváděl ve svém rozhodnutí, že pojem „tísně“ (uvedený v § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba vykládat v širších souvislostech a ve vazbě na politický nátlak v celém období 1948-1989, přičemž  tento nátlak nemůže být chápán jako jednorázový akt, ale třeba jej chápat jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo, že vlastník učinil takový právní úkon, který by jinak neučinil. Šlo tu o případ, kdy původní vlastník byl připraven o majetek (jako tzv. kulak) a byl donucen se s celou rodinou, včetně malých dětí, přestěhovat do pohraničí. Nelze tu považovat za správný závěr odvolacího soudu, že vše, co se událo před rokem 1974, je nedůležité při posuzování tísně při jednání o prodeji nemovitostí v roce 1974; nelze mít za rozhodně za to, že původní vlastník, jako 20 let perzekvovaný člověk, mohl v roce 1974 (v době tzv. normalizace) svobodně vyjádřit svou vůli a bez potíží odmítnout tlak státu, usilujícího o převzetí vlastnických práv k jeho nemovitému majetku, který ostatně původní vlastník po celou dobu nemohl nijak užívat. Dovolatelky jsou přesvědčeny, že z výsledků řízení před pozemkovým úřadem i před soudem prvního stupně jistě vyplynulo, že původní vlastník K. S. st. jednal při uzavírání smlouvy v roce 1974 v tísni. Dovolatelky byly dále toho názoru, že také nápadně nevýhodnými podmínkami prodeje (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba rozumět situaci, kdy vlastník obytné budovy, patřící k zemědělské usedlosti, byl z ní nuceně vystěhován, přičemž není podstatné, že k převodu nemovitosti došlo až později po vystěhování v důsledku dlouhodobého období stavu tísně. Ve vyjádření V. ú. ž. v. v U. k dovolání dovolatelek bylo uvedeno, že by toto dovolání mělo b