28 Cdo 1899/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1899/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 9. 2025 Spisová značka:28 Cdo 1899/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.1899.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 9. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 25.11.2025II.ÚS 3496/25 Martin Smolek Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1899/2025-243 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně městské části Praha 3, identifikační číslo osoby 000 63 517, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalovanému M. Š., zastoupenému Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, o zaplacení 958 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 313/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 21 Co 419/2024-222, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 26. 2. 2025, č. j. 21 Co 419/2024-222, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soud prvního stupně) ze dne 26. 9. 2024, č. j. 19 C 313/2021-190, potvrzen v meritorním výroku I, jímž se žalovanému ukládá zaplatit žalobkyni částku 958 200 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), změněn ve výroku II jen co do výše nákladů řízení a jinak i v tomto výroku potvrzen (výrok II), a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III). 2. V meritu bylo soudy rozhodováno o žalobkyní uplatňovaném nároku na zaplacení peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení (podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), jež mělo žalovanému na úkor žalobkyně vzniknout tím, že v žalobou vymezeném období bez odpovídajícího titulu užíval pozemek v jejím vlastnictví (pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY ve vlastnictví XY, který je ve správě žalobkyně coby městské části). 3. Odvolací soud aproboval učiněná zjištění i právní posouzení týkající se jak vlastnických poměrů tak i popsaného způsobu užívání, kdy se na předmětném pozemku nachází stavba č. p. XY (prodejna „XY“), jíž je žalovaný podílovým spoluvlastníkem (s podílem o velikosti ½), maje současně za vyvrácenou i obranu žalovaného o tom, že součástí jím spoluvlastněné stavby (prodejny) je i stavba garáží (stavba bez č.p./č.e.), že garáže tvoří její první nadzemní podlaží a že žalovaný je tak spoluvlastníkem i těchto prostor (jsou-li naproti tomu užívány žalobkyní). V odvolacím řízení uplatněnou kompenzační námitku odvolací soud vyhodnotil jako nerelevantní i se zřetelem k tomu, že posouzení její důvodnosti bylo by spojeno s nepřípustným uplatněním dalších rozhodných skutečností nebo důkazů. Výše bezdůvodného obohacení byla poměřována hladinou obvyklého nájemného a žalovanému (v souladu s žalobním žádáním, reflektujícím velikost podílu) byla uložena povinnost k jeho úhradě z jedné poloviny (poté, kdy další ze spoluvlastníků, společnost S.I.D, a.s., uhradila polovinu částky včetně příslušenství dobrovolně a řízení vůči ní bylo zastaveno). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, podal žalovaný (dále také i jako „dovolatel“) dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti (ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Brojí přitom proti konkluzi odvolacího soudu, že garáže (na nichž je umístěna stavba prodejny XY) jsou samostatnou věcí s odlišným vlastnickým režimem od stavby prodejny, tedy že garáže nejsou její součástí, poukazuje přitom na vzájemnou stavebnětechnickou propojenost obou objektů a na nemožnost jejich faktického oddělení. K tomu akcentuje specifičnost projednávané věci, kdy je jím vlastněná stavba (prodejna) umístěna na garážích, které teprve stojí na předmětném pozemku. Za nesprávný má pak i odvolacím soudem učiněný závěr, podle nějž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, k němuž pak odkazuje i na judikaturu dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016, a ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 87/2023), podle níž se vlastník stavby umístěné na povrchu jiné stavby bezdůvodně obohacuje na úkor vlastníka stavby situované níže, a nikoliv přímo na úkor vlastníka pozemku. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. 6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde v konkrétním případě o samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně, a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé kauzy poskytujícím široký prostor pro uvážení soudu (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018, a ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1393/2022, či jeho rozsudek ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1501/2020). 9. Dovolací soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné, lze jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017). 10. Vymezení součásti věci (§ 505 o. z.) odpovídá obecnému vymezení součásti věci podle § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), pročež dosavadní judikatura je pro poměry zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v zásadě i nadále použitelná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4605/2017). 11. K problematice součásti věci (v jejím kontextu zvažovaným kritériím) přiměřeně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4869/2009, nebo usnesení ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1035/2022 [jež shodně akcentují, že zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti]. 12. Ze shora uvedeného se proto podává, že Nejvyšší soud přezkoumává závěry o tom, zda jde v konkrétním případě o součást věci hlavní či o věc samostatnou, pouze z hlediska, zda byla akceptována zákonná kritéria a zda se nejedná o úvahu zjevně nepřiměřenou daným individuálním okolnostem projednávané věci. 13. Výše odkazované judikatuře se odvolací soud v přítomné věci nikterak nezpronevěřil. Při posouzení, je-li dovolatelem zmiňovaný objekt garáží součástí jiné věci (stavby č. p. 580) či věcí (stavbou) samostatnou, precizně vyložil, z jakých skutkových zjištění vycházel (ať již jde o listiny týkající se samotné výstavby, tak i následné kolaudace, způsob užívání obou objektů a následné právní dispozice s nimi) a vzal přitom v potaz zákonná kritéria pro určení součásti věci. Jím učiněná konkluze není nepřiměřená a posouzení věci není v ko