28 Cdo 1901/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1901/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 11. 2012 Spisová značka:28 Cdo 1901/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1901.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 11. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 17.1.2013II.ÚS 217/13JUDr. et PhDr. Stanislav Balíkodmítnuto19.9.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1901/2012 U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Helmuta Guichena, podnikatele s místem podnikání ve Vyšším Brodě, Studánecká 272, IČ: 102 87 370, zastoupeného Mgr. Petrem Pokorným, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15/525, o zaplacení 2.199.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 49/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011, č.j. 11 Co 200/2011-225, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „soud odvolací“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. listopadu 2010, č.j. 25 C 49/2009-201, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 2.199.500,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu v Českém Krumlově ze dne 5. 10. 1998 a ze dne 26. 10. 1998, byla žalobci doměřena daň z příjmu fyzických osob za kalendářní rok 1995 ve výši 531.245,- Kč a silniční daň za stejné zdaňovací období ve výši 20.850,- Kč; obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 7. 12. 1998 a nebyla později změněna ani zrušena. Důvodnými nebyla shledána ani žalobcova žádost o povolení přezkumu obou platebních výměrů podle § 55 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (viz negativní rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 15. 8. 2000, č.j. 2220/140/2000, a ze dne 6. 8. 2001, č.j. 2151/110/2001), ba ani žaloba podaná u soudu podle části páté občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2002), neboť řízení o ni bylo pro žalobcem neodstraněné vady zastaveno (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2002, č.j. 10 Ca 306/2001-41). Shora označené (dodatečné) platební výměry pokládá žalobce za nezákonná rozhodnutí a za nesprávný má i postup správce daně, jenž jejich vydání předcházel a v jehož důsledku – jak tvrdí – mu vznikla škoda ve výši žalobou požadované částky. Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Z okruhu žalobcem tvrzených (v řízení prokázaných) skutečností – jimiž žalobce brojil proti rozhodnutím, dodatečným platebním výměrům vydaným příslušným správcem daně – odvolací soud dovodil, že žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím vydaným ve správním (daňovém) řízení (§ 5 písm. a/, § 8 zákona č. 82/1998 Sb.). Dospěl však k závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou majetkovou újmu naplněny nejsou, neboť žádné z označených rozhodnutí správce daně nebylo pro domnělou nezákonnost změněno či zrušeno (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Dodal, že nemůže jít ani o případ nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/ 1998 Sb., neboť postup finančního úřadu se zde projevil v jeho rozhodnutích. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že majetková újma, jíž náhrady se domáhá, mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a nikoliv – jak dovodily soudy nižších stupňů – nezákonným rozhodnutím. Avšak i v případě, že se jím kritizovaný postup finančního úřadu projevil v obsahu vydaných rozhodnutí (platebních výměrů, proti nimž taktéž brojí), je dle jeho názoru povinností soudu v řízení o náhradu škody přezkoumat i zákonnost těchto pravomocných rozhodnutí. Jiný závěr pokládá za porušení ústavně zaručených práv. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání přípustné není. Právní otázky, na jejich řešení dovoláním napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou /nerozpornou/ judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, že toto pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Soud, který rozhoduje o žalobě na náhradu škody proti státu, není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1353, nebo rozhodnutí ze dne 2. února 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, uveřejněné tamtéž pod C 4030). Ustálené judikatuře odpovídá i závěr odvolacího soudu, že nejde o případ odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 5 písm. b/, § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) tam, kde orgán státu shromažďuje podklady pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., tedy v případě činností přímo směřujících k vydání rozhodnutí, v jehož obsahu se tento postup (a jeho případné nesprávnosti či vady) projeví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 5, ročník 2000; usnesení ze dne 28. července 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2823; nebo usnesení ze dne 16. srpna 2006, sp. zn. 25 Co 3029/2005, uveřejněné tamtéž pod C 4477). O takový případ jde i ve věci nyní posuzované, v níž právě žalobcem zpochybňovaný postup finančního úřadu vedl k vydání oněch dvou dodatečných platebních výměrů a projevil se v obsahu těchto rozhodnutí, která posléze nabyla právní moci a nebyla dosud změněna ani zrušena. K námitkám žalobce zpochybňujícím ústavní konformitu shora citovaných závěrů obecných soudů sluší se pak odkázat na judikaturu Ústavního soudu – srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 606/11, IV. ÚS 2662/10, III. ÚS 2565/11, II. ÚS 1173/2010 – kterou je uvedený výklad aprobován. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s.