28 Cdo 1949/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1949/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 10. 2010 Spisová značka:28 Cdo 1949/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1949.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 předpisu č. 40/164Sb. § 37 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 10. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1949/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Pozemstav Brno, akciová společnost, IČ: 00530832, se sídlem v Brně, Masarykova 31, proti žalovanému MVDr. J. K., zastoupenému JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského náměstí 4, o zaplacení částky 170.158,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 166/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2009, č. j. 38 Co 506/2007-118, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 4. 2007, č. j. 31 C 166/98-101, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 170.158,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud neshledal důvodným tvrzení žalobkyně, že na základě smlouvy o dílo na výstavbu bytu s garáží ze dne 18. 1. 1994 a smlouvy o dílo na výstavbu garáže ze dne 4. 2. 1994, jež uzavřela žalobkyně jako pověřený člen účelového sdružení bez právní subjektivity s žalovaným, provedla smluvené práce včetně individuálních úprav na zvláštní žádost žalovaného, a vznikl jí tak nárok na doplatek za tyto práce v celkové výši 170.158,- Kč, jenž však žalovaný ani přes upomínku žalobkyně nezaplatil. Městský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se závěry týkajícími se platnosti výše uvedených smluv, ke kterým dospěl ve sporu mezi týmiž účastníky o smluvní pokutu sjednanou v těchto smlouvách Městský soud v Brně v rozsudku ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 21 C 206/96, a posléze i Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 13 Co 243/2004, jímž jako soud odvolací potvrdil uvedené prvostupňové rozhodnutí. V těchto rozhodnutích byla konstatována absolutní neplatnost sjednaných smluv. Předně nebylo prokázáno, že by v této věci byla uzavřena smlouva o sdružení podle § 829 obč. zák., za těchto okolností nelze považovat za dostatečné označení zhotovitele ve smlouvách a dalších písemnostech různými názvy obsahujícími označení konsorcium nebo sdružení, neboť se nejedná o označení subjektu způsobilého stát se účastníkem občanskoprávních vztahů, zároveň z těchto údajů není zřejmé, jaký byl rozsah práv a povinností žalobkyně. Neurčitostí bylo stiženo i ujednání o ceně díla. Za další důvod neplatnosti bylo v uvedeném řízení považováno vadné vymezení předmětu smlouvy o dílo, jako podstatné náležitosti platné smlouvy, jelikož samostatně zhotovitelným dílem, a tedy i způsobilým předmětem smlouvy, by se byt a garáž mohly stát pouze za předpokladu vkladu smlouvy stavebníků uzavřené podle § 12 odst. 1 zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů, do katastru nemovitostí. Bylo-li dílo vymezeno pouze jako byt a garáž představující neoddělitelnou součást věci, je takový předmět smlouvy třeba považovat za plnění nemožné, což zakládá neplatnost smlouvy ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. V návaznosti na tyto závěry posuzoval soud nárok žalobkyně v této věci jako nárok z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy. Připustil sice, že se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil, protože z výše uvedeného řízení vyplynulo, že žalovaný tento nárok žalobkyně uznal, uplatnila-li jej však žalobkyně u soudu až dne 10. 4. 1998, tj. více než dva roky po datu splatnosti předmětné faktury nastavší dne 14. 4. 1995, uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba daná § 107 odst. 1 obč. zák., a vznesl-li zároveň žalovaný námitku promlčení, nelze požadované plnění žalobkyni přiznat. S ohledem na tyto závěry soud prvního stupně žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Brně a rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č. j. 38 Co 506/2007-118, jej potvrdil ve výroku I. (výrok I.), změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, ve svém rozhodnutí navíc zdůraznil i názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 911/2006, kterým bylo zamítnuto dovolání proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 13 Co 243/2004. V tomto rozhodnutí přezkoumával Nejvyšší soud správnost závěrů o neplatnosti smluv o dílo uzavřených mezi účastníky a uvedl, že samostatným předmětem občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. jsou byty a nebytové prostory pouze za splnění podmínek daných zákonem č. 52/1966 Sb. Nedošlo-li k uzavření písemné smlouvy podle § 12 cit. zák. vymezující vzájemná práva a povinnosti stavebníků a jejímu vkladu do katastru nemovitostí, zůstaly byt i garáž pouze neoddělitelnou částí domu a nebyly samostatně zhotovitelným dílem, tedy možným předmětem smlouvy o dílo. Uzavřené smlouvy o dílo tak směřovaly k plnění nemožnému a je třeba je považovat za absolutně neplatné ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. K námitce žalobkyně, že v daném případě je možno vycházet i ze znění smlouvy o výstavbě, odvolací soud uvedl, že ač tato smlouva může dokládat vědomost účastníků o uzavřené smlouvě o dílo, nelze z ní usuzovat na její platnost. Tvrzení o uzavření inominátní smlouvy účastníky z ničeho nevyplývá, zvláště pak za situace, domáhá-li se žalobkyně zaplacení žalované částky výslovně a výhradně z titulu písemně uzavřených smluv o dílo. Odvolací soud tedy neshledal potřebu revidovat závěry soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání dovozuje v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. z vady řízení spočívající v nesprávně zjištěných skutečnostech ve vztahu k posouzení platnosti smluvního vztahu mezi účastníky a ve skutečnosti, že odvolací soud nerespektoval závěry obsažené v jiném rozhodnutí tohoto soudu vydaném ve sporu mezi týmiž účastníky, a dále v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i z nesprávného právního posouzení otázky platného smluvního vztahu mezi účastníky. Zásadní právní význam dovolatelka přisuzuje otázkám, zda bylo možné ve vztahu k bytu, společným prostorám a garáži uzavřít i jinou smlouvu než podle zákona č. 52/1966 Sb., a to před zahájením stavby, v jejím průběhu či po dokončení, a zda mohlo dojít k uzavření smlouvy týkající se tohoto bytu po uzavření smlouvy o výstavbě ze dne 17. 1. 1995, a to i ústní formou například smlouvy smíšené či inominátní. Dovolatelka dále zdůrazňuje, že v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 911/2006 Nejvyšší soud připustil, že byt může být samostatným (možným) předmětem smlouvy o dílo, došlo-li k uzavření smlouvy o výstavbě a jejímu vkladu do katastru nemovitostí, v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1172/2003 pak Nejvyšší soud posuzoval naprosto totožný smluvní vztah založený stejnou smlouvou o dílo jako v tomto řízení a uložil odvolacímu soudu, aby se detailně zabýval otázkou platnosti této smlouvy podle § 37 obč. zák., na základě zmíněného pokynu odvolací soud konstatoval platnost předmětné smlouvy. I v nyní projednávaném případě je tedy zapotřebí, aby se odvolací soud výše uvedenou otázkou zabýval komplexně. Dovolatelka rovněž poukazuje na několik rozhodnutí Krajského soudu v Brně, z nichž vyplývá, že při posuzování téže smlouvy v rámci různých soudních řízení, tento soud opakovaně dospěl k odlišným závěrům. V projednávané věci pak odvolací soud otázku platnosti smlouvy posoudil v rozporu s hmotným právem, neboť nezkoumal vznik platného smluvního vztahu z pohledu čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a formalistickým výkladem právních norem odepřel projevu vůle stran důsledky, které strany takovým projevem zamýšlely vyvolat ve své právní sféře. Odvolací soud nezohlednil, že projev vůle účastníků byl zcela v souladu se zákonem, přičemž není rozhodující, že podmínka vzniku bytové jednotky jako samostatné věci vkladem do katastru nemovitostí byla naplněna až po uzavření písemné smlouvy a po vzniku stavby jako celku, což zákon nezakazuje, a soud tak popřel vůli účastníků týkající se úhrady za p