28 Cdo 1954/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1954/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 11. 2011 Spisová značka:28 Cdo 1954/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1954.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Privatizace Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Dotčené předpisy:§ 14 a 16 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 12. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1954/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josef Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky D. T., zastoupené JUDr. Jindřiškou Martinovou, advokátkou, 280 02 Kolín IV., Plynárenská 671, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12. 11. 2010, sp. zn. 11 Co 373/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 52/2002 (žalobkyně Dolores Tiché, zastoupené JUDr. Jindřiškou Martinovou, advokátkou, 280 02 Kolín IV., Plynárenská 671, proti žalované Tatře, akciové společnosti, IČ 4519 344, Kopřivnice, Štefánikova 1163, zastoupené JUDr. Danuší Jurkovou, advokátkou, 758 61 Rožnov pod Radhoštěm, Slezská 1129, o zaplacení 425.732,- Kč), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na úhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobkyně, podané u soudu 5. 3. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně z 1. 6. 2010, č. j. 13 C 52/2002-352. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o zaplacení částky 425.738,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 6. 1945 do 1. 12. 1990, dále za dobu od 3. 7. 1993 do 14. 7. 1994 a s úrokem 16% za dobu od 15. 7. 1994 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 12. 11. 2010, sp. zn. 11 Co 373/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně z 1. 6. 2010, č. j. 13 C 53/2002-322, potvrzen. Žalobkyni D. T. bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti Tatře na úhradu nákladů řízení odvolacího 22.910,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že toto řízení i rozsudek netrpí žádnou vadou (včetně toho, že by věc rozhodoval z řízení vyloučený soudce), že projednávaná právní věc byla správně posouzena a že tedy odvolání není důvodné. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně (a shodně i s právním názorem vyjádřeným již v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu z 30. 3. 2010, sp. zn. 11 Co 13/2010) měl za to, že žalobkyně je v tomto sporu oprávněnou osobou podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., ale byl toho názoru, že žalovaná akciová společnost není v této právní věci pasívně legitimována. Žalovaná akciová společnost Tatra vznikla totiž až 1. 4. 1992, takže u ní není dána podmínka podle ustanovení § 14 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož náhradu za zaniklou věc. jež byla odňata oprávněné osobě, poskytne ta právnická osoba, která věc drží nebo ji držela v době zániku nemovitosti, zatím co žalovaná akciová společnost vznikla později než došlo ke zbourání budov čp. 134 a č. 144 v katastrálním území K. (obec Příbor), k němuž došlo v sedmdesátých letech minulého století, a to v souvislosti s výstavbou lakovny a svařovny na pozemcích, na němž stály uvedené domy. Odvolací soud byl dále toho názoru, že dalším důvodem, pro který musela být žaloba žalobkyně zamítnuta, byla skutečnost, že nárok je promlčen. Žalobkyně sice uplatnila svůj nárok před účinností zákona č. 243/1992 Sb., tedy před 24. 5. 1992, od té doby pak běžela šestiměsíční lhůta pro poskytnutí náhrady za zbourané nemovitosti, a posléze začala žalobkyni běžet tříletá promlčecí doba, během níž měla žalobkyně možnost uplatnit svůj nárok u soudu, ale žalobkyně podala svou žalobu soudu až 5. 3. 2002, což bylo zřejmě po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního soudní řádu žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 7. 1. 2011 doručen zmocněnému zástupci dovolatelky a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 2. 3. 2011 podáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Novém Jičíně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka ve svém dovolání poukazovala nejprve na to, že v tomto soudním řízení jde o dům čp. 134 na pozemku parc. č. 147 a o dům čp. 144 na pozemku parc. č. 172 v katastrálním území K. (obec Příbor), které původně vlastnili rodiče žalobkyně – V. N. a M. M. N.; tyto nemovitosti byly rodičům žalobkyně v poválečném období zkonfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb.; uvedené domy (spolu se stodolami) byly v sedmdesátých letech minulého století zbourány v souvislosti s výstavbou lakovny a svařovny na týchž pozemcích. Dovolatelka dále poukazovala na to, že ke dni 17. 3. 1993 byl podle identifikace parcel pro okres Nový Jičín a pro obec Příbor uživatelem uvedených nemovitostí Tatra kombinát, státní podnik, Kopřivnice, který vypracoval privatizační projekt č. 3355 (jenž zahrnoval i uvedené nemovitosti). Usnesením vlády ČR z 12. 2. 1992 č. 104 byl schválen privatizační projekt státního podniku Tatra Kopřivnice; podle názoru dovolatelky je tu dána „neplatnost usnesení vlády ze dne 12. 2. 1992 č. 104 v bodě 6, když tu vláda schválila privatizační projekt subjektu, který neexistoval pod tímto názvem“. Žalobkyně se v této právní věci domáhala náhrady za uvedené zbourané budovy podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., když vycházela z hodnoty nemovitostí podle znaleckého posudku a pro sebe požadovala, jako jedna ze čtyř oprávněných osob, jednu čtvrtinu celkové hodnoty zbouraných nemovitostí. Dovolatelka pak ve svém dovolání namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem zejména v těchto otázkách: 1. Nesprávně byla posouzena otázka pasívní legitimace žalované akciové společnosti Tatra (u níž podle názoru odvolacího soudu tato legitimace není dána), a to i přesto, že uvedená otázka existence pasivní legitimace Tatry, a. s., Kopřivnice byla (podle názoru dovolatelky) řešena kladně již v rozhodnutí dovolacího soudu z 22. 4. 2009 (28 Cdo 641/2007 Nejvyššího soudu) a také rozsudku Krajského soudu v Ostravě (sp. zn. 22 Ca 241/94 a sp. zn. 22 Ca 473/94). Podle názoru dovolatelky v daném případě přešla povinnost vyrovnání předmětného restitučního nároku na Tatru, a. s., Kopřivnice, jako na právní nástupkyni privatizované právnické osoby, takže tato akciová společnost je v tomto sporu aktivně legitimována. 2. Nesprávně byla odvolacím soudem v této právní věci posouzena i otázka, zda je žalovaná akciová společnost povinnou osobou co do poskytnutí finanční náhrady za zbourané nemovitosti vůči žalobkyni, jako oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru dovolatelky nebylo v předchozích řízeních v této právní věci u pozemkového úřadu, ani u soudu (včetně dovolacího soudu) zpochybňováno, že žalovaná akciová společnost je tu povinnou osobou. 3. Stejně tak nesprávně byla posouzena otázka promlčení nároku žalobkyně na vyplacení náhrady za zbourané nemovitosti. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že žalobkyně tu uplatnila v zákonné lhůtě vůči akciové společnosti svůj nárok na zaplacení náhrady za zbourané nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb. Zbourané domy čp. 134 a čp. 144 (spolu se stodolami a stájemi) v obci Příbor se nacházely v areálu odštěpného závodu Tatra Příbor, který byl nedílnou součástí státního podniku Tatra Kopřivnice; „vlastníkem předmětných nemovitostí byl žalovaný od roku 1992“, uvá