28 Cdo 1973/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1973/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 11. 2014 Spisová značka:28 Cdo 1973/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1973.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Byt Vyklizení bytu Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 712a obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 12. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1973/2014U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) Mgr. V. S., a b) Ing. V. S., oběma B., zastoupených Mgr. Josefem Milichovským, advokátem se sídlem v Brně, Soběšická 151, proti žalovaným 1. Ing. K. F. (dříve Ch.), N. M. n. M., a 2. P. F., Ž. n. S., zastoupeným Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, o zaplacení částky 356.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 68/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2013, č. j. 49 Co 195/2012-200, ve znění opravného usnesení ze dne 13. března 2014, č. j. 49 Co 195/2012-234, takto: Dovolání se odmítá.O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2011, č. j. 31 C 68/2006-145, uložil žalovaným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 356.400,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobci se uvedené částky dožadovali jako bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných užíváním bytové jednotky a garáže náležící do společného jmění žalobců v době od 27. 4. 2004 do 17. 1. 2006. Soud na základě provedeného dokazování zjistil, že žalovaná užívala předmětné nemovitosti, k nimž bylo ke dni 27. 4. 2004 vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo žalobců, na základě nájemní smlouvy, jíž jí byly přenechány k dočasnému užívání do 15. 4. 2004. Rozhodčím nálezem ze dne 29. 9. 2005 jí byla posléze uložena povinnost nemovitosti vyklidit ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozhodčího nálezu, jež nastala dne 17. 10. 2005. Žalovaní přitom nemovitosti užívali v době od 16. 4. 2004 do vyklizení dne 17. 10. 2006 společně. Soud shledal, že takto na straně žalovaných vzniklo bezdůvodné obohacení v smyslu § 451 a násl. obč. zák. ve výši znaleckým posudkem určeného nájemného obvyklého v daném místě a čase, jež jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům. K odvolání žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, č. j. 49 Co 195/2012-200, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 3. 2014, č. j. 49 Co 195/2012-234, změnil v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům částku 356.400,- Kč, tak, že uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 356.400,- Kč (výrok I.), zatímco ve zbylé části výroku I. i ve výroku II. rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné (vyjma nepřezkoumatelné části výroku I. o úrocích z prodlení) a odpovídající skutkovým zjištěním, náležitě podpořeným provedeným dokazováním. Užívali-li žalovaní předmětné nemovitosti, ač právní důvod na straně 1. žalované odpadl a na straně 2. žalovaného nikdy nebyl, aniž by za to poskytli žalobcům peněžní protihodnotu, bezdůvodně se na jejich úkor obohatili v rozsahu odpovídajícím nájemnému obvyklému v daném místě a čase. Solidární povinnost žalovaných v souladu s § 511 odst. 1 obč. zák. vyplývá z povahy věci a lze ji dovodit (dle § 853. obč. zák.) i z obsahově nejbližšího § 701 odst. 2 obč. zák. Aktivní solidarita žalobců je dána § 145 odst. 4 a § 853 obč. zák. Soudem prvního stupně stanovená výše obohacení odpovídá znaleckému posudku, jehož obsah i závěry nebyly námitkami žalovaných zpochybněny a o jehož správnosti není důvodu pochybovat. Odvolací soud tedy co do požadované jistiny rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze ve vyjádření solidarity závazku, nepodloženost výroku o úrocích z prodlení jej však vedla ke zrušení zbylé části rozhodnutí. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřují v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího ve smyslu § 237 o. s. ř. a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé zrekapitulovali průběh řízení a vytkli odvolacímu soudu, že se nevypořádal s námitkami, jimiž v doplnění odvolání zpochybnili aktivní věcnou legitimaci žalobců a jejichž prostřednictvím poukazovali na nově zjištěné skutečnosti dokládající, že se žalobci nikdy nestali vlastníky předmětných nemovitostí. Za absolutně neplatnou označili smlouvu, jíž žalobci měli nabýt vlastnické právo k nemovitostem, a vyzdvihli spekulativnost následného prodeje nemovitostí zpět původním vlastníkům. Odvolací soud dle nich ignoroval tvrzení zpochybňující aktivní věcnou legitimaci žalobců. Vyzdvihli dále, že před soudy obou stupňů brojili proti správnosti a použitelnosti posudku, jenž s ohledem na absenci nezbytných náležitostí nebyl v nalézacím řízení použitelný jako důkaz znaleckým posudkem, nýbrž pouze jako důkaz listinný. Rozhodné skutečnosti, jež si žádaly odborného posouzení, měly být zjišťovány odborným vyjádřením orgánu veřejné moci, případně soudem ustanoveným znalcem. Dovolatelé mají za to, že závěr odvolacího soudu o neexistenci námitek dovolatelů v tomto směru je dezinterpretací průběhu dokazování. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na neúplných skutkových zjištěních, přičemž tato vada vyústila v nesprávné právní posouzení. Soudy dle dovolatelů taktéž opomněly, že se nejednalo o bezesmluvní užívání, ale že v rozhodné době jim byla rozhodčím nálezem stanovena lhůta k vyklizení. Obsah vzájemných práv a povinností pronajímatele a osob, jimž po skončení nájmu bytu svědčí právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, případně do uplynutí lhůty pro vyklizení, se dle § 712a obč. zák. řídí § 687 až 699 obč. zák. a přiměřeně § 700 až 702 odst. 1 obč. zák., tedy i ustanoveními § 696 až 699 obč. zák. o nájemném a plněních poskytovaných s užíváním bytu. Z uvedeného se podává, že osoba, jíž svědčí tento právní důvod bydlení, má povinnost do uplynutí posledního dne k vyklizení bytu platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající sjednanému nájemnému. Rozhodnutí rozhodčího soudu založilo po dobu trvání lhůty k vyklizení specifické právo bydlení, na nějž dopadá právní režim ustanovení § 712a obč. zák., jak dovozuje i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentovaná například rozhodnutími sp. zn. 28 Cdo 1730/2008 a sp. zn. 28 Cdo 514/2009. Předestřená argumentace vedla dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé však nepředestřeli Nejvyššímu soudu žádnou otázku, pro niž by na dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné a důvodné ve smyslu citovaných ustanovení. Poukazují-li na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu akcentující, že v souladu s § 712a obč. zák. svědčí i po zániku nájemního vztahu dosavadním nájemníkům bytu specifické právo bydlení, pomíjí zásadní odlišnost řešeného sporu od těch, na něž dopadá § 712a obč. zák., případně jeho analogická aplikace (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. z