28 Cdo 1985/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1985/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2025 Spisová značka:28 Cdo 1985/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.1985.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 02.12.2025II.ÚS 3578/25 Pavel Šámal odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>odmítnuto pro nepříslušnost7. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1985/2025-1174 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 250 612 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 326/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2025, č. j. 58 Co 67/2025-1138, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupkyně žalovaného. Odůvodnění: 1. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soud prvního stupně) ze dne 17. 10. 2024, č. j. 7 C 326/2016-1094, potvrdil ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 250 612 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, změnil ve výroku II co do výše nákladů řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 2. Rozhodováno bylo o žalobě, jíž se žalobce domáhal specifikované částky jako bezdůvodného obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), jež měl žalovaný získat bezesmluvním užíváním pozemků v žalobcově vlastnictví (protiprávním užitím cizí hodnoty), na nichž se nachází místní komunikace, v období od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2016. 3. Soud prvního stupně konstatoval, že v průběhu řízení – za účelem odklizení tohoto sporu – žalovaný uhradil žalobci částku odpovídající výši bezdůvodného obohacení (jak bylo určeno dle soudem prvního stupně aprobovaného znaleckého posudku) a jeho příslušenství. Nepřisvědčil žalobcově námitce, že předmětnou částku jest započíst na jeho jiné (tvrzené) nároky, maje za prokázané, že platba žalovaného (její účel) byla jednoznačně identifikována. 4. Odvolací soud vzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně za správné, včetně hodnocení provedených znaleckých posudků o výši obvyklého nájemného, jež soudy považovaly za určující pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení (§ 2999 odst. 1 o. z.). Přitom poukázal i na výsledky dalších řízení ve věcech požadavku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za užívání obdobných pozemků. K žalobcem namítanému započtení žalovaným uhrazené částky na jiný nárok konstatoval, že i kdyby bylo lze přisvědčit argumentaci žalobce, že nevěděl, na kterou pohledávku žalovaný plní, započtení na závazek, který nebyl nejdříve splatný, by bylo v rozporu s § 1933 o. z. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovoláním, v němž uplatňuje konkrétní hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, a ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za chybné považuje posouzení jeho námitky započtení žalovaným uhrazené částky na jiný závazek (související s jiným řízením). Namítá, že žalovaný své plnění nikterak neidentifikoval, a pokud nebylo žalovaným již při plnění určeno, na který závazek plnění poskytuje, nebyl dlužník (žalovaný) později oprávněn určovat, na jaký dluh plní. Dále dovolatel vytýká, že při kvantifikaci bezdůvodného obohacení soudy nesprávně vyšly ze znaleckého posudku Equity Solutions Appraisals s.r.o. a nepřihlédly k dalším v řízení předloženým znaleckým posudkům zpochybňujícím závěry označeného posudku. Současně dovolatel brojí i proti rozhodnutí odvolacího soudu v části o náhradě nákladů řízení. 6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (v textu i jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 11. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vzniká majetkový prospěch, který je obohacený povinen vydat podle pravidel o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. o. z.), i užíváním cizí věci bez platné smlouvy či jiného právního důvodu (s účinností od 1. 1. 2014 jde o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení vzniklého protiprávním užitím cizí hodnoty; § 2991 o. z.) Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak obecně částka, která odpovídá obnosům placeným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných statků a kterou by uživatel za běžných tržních okolností byl povinen vynaložit, pakliže by si právo užívat věc musel opatřit smluvně. Důvodně se tedy náhrada poskytovaná za užívání cizí věci bez právního důvodu zpravidla poměřuje obvyklou hladinou nájemného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1799/2020, a ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020). Je-li přitom v poměrech konkrétní věci výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností poskytovat (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, a ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2183/2021). Nájemné, jakožto východisko pro určení výše bezdůvodného obohacení, tedy zpravidla vychází ze vztahu nabídky a poptávky a odpovídá výši úhrady za užívání obdobných pozemků za běžných okolností, kdy lze pak ovšem reflektovat i specifické podmínky daného užívacího vztahu (způsob, okolnosti, místo, čas, charakter užívání); k tomu srovnej např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013. 12. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu také plyne, že zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž skutkovou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 540/2020, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2065/2021). Skutkové závěry o úrovni nájemného v daném místě a čase se zpravidla činí na základě znaleckého posudku, neboť k jejich vyslovení jsou v zásadě zapotřebí odborné znalosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, uveřejněný pod číslem 47/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byť výjimečně není v závislosti na okolnostech konkrétního případu vyloučena kvantifikace obvyklého nájemného též na základě jiných podkladů (k tomu srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soud