28 Cdo 1992/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1992/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2006 Spisová značka:28 Cdo 1992/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1992.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1992/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. W. S.-L.,  2. H. S.-L.,   3. M. L. S.-L.,  a 4. W. S.-L.,  zastoupených  advokátkou,  proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 28. 2. 2006, sp. zn. 17 Co 297/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 170/99 (žalobců W. S.-L., H. S.-L., M. L. S.-L. a W. S.-L., zastoupených  advokátkou, proti žalovanému Městu N., zastoupenému  advokátkou,  o určení, že věci uváděné žalobci náležejí do pozůstalosti po B. S.-L.), takto: I. Dovolání dovolatelů se odmítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 10. 11. 1999, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Náchodě z 19. 4. 2005, čj. 4 C 170/99-335. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců s návrhem, aby soud svým rozsudkem určil, že do ležící pozůstalosti po B. S.-L., zemřelém 11. 12. 1945, náležel ke dni podání návrhu na odbytí pozůstalosti (k 13. 5. 1948) nemovitý majetek, a to pozemek parc. č. 1455/1 - ostatní plocha (hřbitov) a pozemek parc. č. 1453/3 ostatní plocha (komunikace) v katastrálním území v N. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně náklady řízení před soudem prvního stupně. O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 28. 2. 2006, sp. zn. 17 Co 297/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního sudu v Náchodě z 19. 4. 2005, čj. 4 C 170/94-335, potvrzen s upřesněním, že jeho výrok o nákladech řízení (označený II) správně zní: „Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně správně posoudil svou pravomoc (ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním) v této právní věci s mezinárodním (cizím) prvkem, také svou místní příslušnost podle ustanovení § 88 písm. g) občanského soudního řádu, jakož i to, že na tuto právní věc je třeba aplikovat právo České republiky (ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 97/1963 Sb.) a také zastoupení zástupkyní – advokátkou, zmocněnou i opatrovníkem, zastupujícím v N. žalobkyni M. L. S.-L. Odvolací soud poukazoval dále na zjištění soudu prvního stupně o tom, že v daném případě děd žalobců B. S.-L. (který byl německé národnosti a německé státní příslušnosti) zemřel 11. 12. 1945 a otec žalobců Ch. S.-L. podal dne 24. 12. 1946 dědickou přihlášku k pozůstalosti po B. S.-L. Dne 28. 4. 1947 vydal tehdejší Okresní národní výbor v N. podle ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskační výměr č. 23318/47, jímž deklaroval splnění podmínek podle ustanovení § 1 odst. 1 dekret u č. 108/1945 Sb. ke konfiskaci veškerého majetku u všech příslušníků rodiny S.-L.; výměr byl vyvěšen na úřední desce 30. 6. 1947 a sňat byl 8. 8. 1947 (podle sdělení Státního okresního archivu v N. byl výměr doručen 15. 7. 1947 a právní moci nabyl 31. 7. 1947). Dne 15. 10. 1947 vydal Okresní národní výbor v N. výměr č. 24266/47, jímž znovu konstatoval naplnění konfiskačních předpokladů u příslušníků rodiny S.-L. a za konfiskovaný majetek blíže označil specifikovaný majetek v katastrálních územích Z., V. T., Ž., Č. S. a B. Dne 16. 5. 1948 Ch. S.-L. prohlásil dědickému soudu na jeho výzvu, že právě vzhledem k uvedeným konfiskačním výměrům nemůže uvést žádné jmění, ohledně něhož by bylo nutno pozůstalost po B. S.-L. projednat a že navrhuje tedy odbytí pozůstalosti pro nedostatek pozůstalostního jmění (ve smyslu § 72 tehdy platného nesporného patentu). Soud prvního stupně pak vzhledem k těmto zjištěním měl za to, že žalobci vystupují všichni jako dědici po Ch. S.-L., jenž byl jediným závětním dědicem po zůstaviteli B. S.-L., takže mají naléhavý právní zájem na jimi navrhovaném určení (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu), když jejich cílem  je dosáhnout projednání jimi uváděného majetku v řízení o dědictví. Soud prvního stupně byl však (jak na to poukazoval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku) toho názoru, že přesto žalobě žalobců nelze vyhovět, k čemuž uváděl tyto důvody: Především se tu nelze domáhat soudního přezkumu faktického přechodu majetku na stát, k němuž došlo před 25. 2. 1948 na základě veřejnoprávního předpisu. Dále soud prvního stupně měl za to, že tu majetek přecházel již dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (dnem 30. 10. 1945) na stát z majetku B. S.-L. (děda žalobců) ještě za jeho života přímo z tohoto předpisu bez ohledu na perfektnost později vydaných konfiskačních výměrů a řádnost jejich doručení. A posléze měl soud prvního stupně za to, že konfiskační výměry měly všechny potřebné náležitosti vyžadované dobovými předpisy (ve smyslu i směrnic uveřejněných pod č. 401/1946 Úředního listu), takže netrpí žádnou vadou, jež by způsobovala jejich nulitu; doručeny byly řádně veřejnou vyhláškou a nabyly právní moci. Tyto uvedené závěry soudu prvního stupně pokládal i odvolací soud za správné. „Každý ze tří důvodů, na nichž jsou závěry vybudovány, by postačoval k zamítnutí žaloby sám o sobě, protože důvodnost žaloby bez dalšího vyvracují“. Odvolací soud také konstatoval, že otázka časových souvislostí žalobci uváděných okolností vzhledem ke vztahu obecných předpisů a restitučních předpisů je pro daný spor bezpochyby principiální a soud prvního stupně ji správně řešil na prvním místě“. Odvolací soud v této souvislosti dovozoval, že jeho názor na tuto projednávanou právní věc se „plně shoduje s východisky a závěry, jež formulovalo plénum Ústavního soudu ČR ve svém stanovisku z 1. 11. 2005, Pl. ÚS.-st. 21/05“. Z těchto závěrů odvolací soud zejména zdůrazňoval, že zvláštní zákon vylučuje aplikaci zákona obecného a tato zásada je jedním ze stěžejních principů výkladu pozitivního práva a je všeobecně přijímána a respektována. Na restituční předpisy (jmenovitě na zákony č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb.) je zapotřebí hledět jako na zvláštní zákonnou úpravu ochrany těch osob, v jejichž majetkové sféře se nyní projevují křivdy, způsobené v minulosti státem. Vyjádřil-li zákonodárce v restitučních předpisech vůli omezit odčinění státem spáchané majetkové křivdy v minulosti časovou hranicí 25. 2. 1948, pak zároveň stanovil, že zásahy do stávajících vlastnických vztahů kvůli křivdám dřívějším odčinit nelze. Jde tu o zánik možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby. Ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, se tedy nelze domáhat prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na jejichž základě k takovému zániku došlo (tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů). Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že nelze-li se z popsaných důvodů domáhat ochrany vlastnictví, respektive zmírnění majetkové křivdy, způsobené státem před 25. 2. 1948, prostřednictvím obecných občanskoprávních institutů, tedy ani cestou deklarace dědického práva, pak žalobci nemohou mít v této právní věci a v navrhovaném určení naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) a bez něj jejich žalobě vyhovět nelze. Zamítnutí žaloby žalobců soudem prvního stupně proto odvolací soud hodnotil jako věcně správné a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a upravil pouze nákladový výrok tak, aby to odpovídalo ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a        § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v řízení žalobce zastupovala, dne 6. 4. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno dne 6. 6. 2006 u Okresního soudu v Náchodě, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 28. 2