28 Cdo 1992/2015 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1992/2015U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. J. Č., P., zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, jehož jménem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Ústředí a územní pracoviště v hl. m. Praze, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, o zaplacení částky 711.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 354/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2014, č. j. 14 Co 455/2014-74, takto: I. Dovolání se o d m í t á. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 4. 7. 2014, č. j. 4 C 354/2013-55, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 11.617,- Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně od 4. 10. 2010 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení další částky 699.633,- Kč s úrokem z prodlení 7,75 % ročně od 4. 10. 2010 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2014, č. j. 14 Co 455/2014-74, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce na zaplacení částky 711.250,- Kč s příslušenstvím, jako peněžité náhrady podle ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), za části odňatých a nevydaných pozemků z důvodu jejich zastavěnosti [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], konkrétně za část pozemku parc. č. 4077 o výměře 837 m2 v kat. území S. (o jejímž nevydání v rozsahu id. ½ V. K. a druhé id. ½ V. D., jako oprávněným osobám, rozhodl pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 25. 5. 2005 pod č. j. PÚ 6273/92/2) a za část pozemku parc. č. 4082 o výměře 2.028 m2 v témže kat. území (o jejímž nevydání v rozsahu id. ½ V. K. a druhé id. ½ V. D., jako oprávněným osobám, rozhodl pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 25. 5. 2005 pod č. j. PÚ 6273/92/3). Žalobce žalobu odůvodnil tím, že je postupníkem (v pořadí třetím) uvedených restitučních nároků a že Pozemkový fond ČR uvedené části pozemků ocenil na základě znaleckého posudku znalce Ing. Záluského ze dne 6. 8. 2005 jako zemědělské částkou 11.617,- Kč, ačkoliv se jednalo o pozemky určené k zastavění. V řízení bylo prokázáno, že ONV v Praze 10 rozhodl dne 22. 1. 1969 podle „§ 18 zákona č. 83/58 Sb.“ o vyvlastnění částí pozemků vlastnicky náležejících R. a V. K., konkrétně části parc. č. 4077 o výměře 1.548 m2 (část „i“) a části pozemku parc. č. 4082 o výměře 4.323 m2 (část „v“), oboje ve prospěch Inženýringu Stavebních závodů, a části pozemku parc. č. 4077 o výměře 538 m2 (část „j“) ve prospěch Druchemy, družstva pro chemickou výrobu a služby Praha, a že náhradní pozemek poskytnut nebyl. Z citovaných rozhodnutí pozemkového úřadu bylo zjištěno, že část pozemku parc. č. 4077 (role) o výměře 837 m2 byla zastavěna stavbou závodu výrobního družstva Bytová tvorba (viz rozhodnutí o umístění stavby ze dne 29. 9. 1970, kolaudační rozhodnutí ze dne 17. 9. 1979, geometrický plán z roku 1980) a závodu Druchema, družstva pro chemickou výrobu a služby (viz rozhodnutí o umístění stavby ze dne 31. 7. 1975, a stavební povolení ze dne 20. 6. 1979), a část pozemku parc. č. 4082 o výměře 2028 m2 byla zastavěna stavbou závodu družstva Bytová tvorba (viz rozhodnutí o umístění stavby ze dne 29. 9. 1970, kolaudační rozhodnutí ze dne 1. 6. 1979 a ze dne 17. 9. 1979). Ze žalobcem předložené zprávy Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy ze dne 14. 5. 2014, který současně poskytl kopii výřezu „Návrhu Směrného územního plánu hlavního města Prahy. Celkové řešení, Útvar hlavního architekta hl. m. Prahy., Atelier územního plánu, 1964, měřítko 1:10 000“, vyplývá, že ploše pozemků par. č. 4077 a č. 4082 odpovídá funkční plocha „Sklady, komunální služby, místní výroba“, že tento směrný plán byl schválen dne 22. 4. 1964 usnesením vlády č. 223 a byl v platnosti do roku 1971, kdy byl nahrazen „Revizí směrného územního plánu hl. m. Prahy 1969“, podle nějž plochu pozemků parc. č. 4077 a č. 4082 představuje „Plocha skladů, služeb a technických zařízení“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že charakter sporných částí pozemků je třeba posuzovat k okamžiku vyvlastnění, tedy podle zákona č. 84/1958 Sb. a vyhlášky č. 144/1959 Ú. l., a shodně s ním dovodil, že směrný územní plán objektivně nebyl způsobilý pro svou obecnost (jíž ostatně odpovídalo i jeho měřítko 1:10 000) a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru (sídliště, města), definovat stavební určení toho kterého pozemku; stavebnímu určení pozemků byly vyhrazeny až navazující (podrobnější) územní plány. Takovýto plán však v době vyvlastnění označených pozemků vydán nebyl a nelze proto než uzavřít, že sporné pozemky nebylo možno považovat v době jejich vyvlastnění za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2344/2013, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013 a sp. zn. 28 Cdo 1816/2013). V usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3631/2013 je navíc zdůrazněno, že ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němu došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka; oprávněná osoba může dostat zpět jen to, co pozbyla, zatímco skutkové změny na nemovitostech, ke kterým došlo po jejich odnětí, nemají význam, byly-li způsobeny subjektem, který s nemovitostmi nakládal jako s vlastními. Odvolací soud odmítl argumentaci žalobce závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ao 1/2010 (neboť vychází z odlišné právní úpravy) a dále ustanovením § 11a odst. 13 zákona o půdě, jelikož i to odkazuje na vyhl. č. 182/1998 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1013/2012). Neměl proto důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 492/10, podle něhož existence pouhého směrného územního plánu nedovoluje učinit závěr o stavebním charakteru pozemků, a naopak nepřihlížel k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, jehož (opačné) závěry jsou prezentovány jen v obecné rovině a nijak se nevypořádávají s citovaným usnesením Ústavního soudu, ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, v němž byl naopak akceptován názor, že „pouhé zařazení pozemků do směrného územního plánu města ke změně druhu pozemku nevedlo“. Příznivější rozhodnutí pro žalobce nelze podle odvolacího soudu dovodit ani z ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 87/1958 Sb., stavebního řádu, neboť i podle výsledků dokazování v dané věci je zcela zřejmé, že vyvlastění bylo provedeno bez toho, že by to umožňovala (chybějící) územně plánovací dokumentace. Tato skutečnost však sama o sobě nemohla mít vliv na změnu charakteru obou vyvlastněním dotčených pozemků, neboť k ní došlo až v důsledku pozdější činnosti právního nástupce původních vlastníků, a nelze ji tak přičítat ku prospěchu oprávněných osob, tím méně žalobci. Odvolací soud dále doplnil, že ani výkladem předpisů zmírňujících majetkové křivdy minulosti prováděným tzv. ex favore restitutionis nelze tolerovat nesplnění určité zákonné podmínky, nadto volnější výklad je namístě spíše ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich nástupcům podle restituční posloupnosti (§ 4 odst. 1 až 4 zákona o půdě), nikoliv již ve vztahu k nabyvatelům práva odvozeného od postoupení pohledávky. Postavení postupníků nelze v tomto smyslu a bez dalšího poměřovat postavením oprávněných osob (viz např. judikatura k tzv. restituční tečce). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (směřující podle svého obsahu proti jeho potvrzujícímu výroku), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., které ocitoval, přičemž nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v jeho závěru, že „pozemek nemá stavební charakter, protože nebylo předloženo ani označeno žádné územní rozhodnutí (byl vydán pouze směrný územní plán)“. Odvolacímu soudu vytýká, že vyšel ze závěrů uvedených v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 492/10 a v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2699/2008 a naopak nepřihlédl k odlišným závěrům plynoucím z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1816/2013 a sp. zn. 28 Cdo 127/2012. V prvním z nich dovolací soud shledal za správný postup soudů při ocenění náhrady podle ustanoven