28 Cdo 2004/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2004/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2003 Spisová značka:28 Cdo 2004/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2004.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2004/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. Mgr. E. Z. a 2. E. Z., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 7. 2. 2002, sp. zn. 25 Co 551/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 215/95 (žalobců Mgr. E. Z. a E. Z., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. V. K. a B. JUDr. A. K., zastoupeným advokátkou, o vydání nemovitostí) takto: I. Dovolání dovolatelů se odmítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě, podané v této právní věci 24. 10. 1995 (v průběhu řízení upravované) a domáhající se uložení povinnost žalovaným uzavřít se žalující dohodou podle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání domu čp. 1843 v P., B. 19, s pozemky parc. č. 3468 a parc. č. 3467, zapsaných na listu vlastnictví č. 676 pro Obec P. a katastrální území V., bylo rozhodnuto zamítaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 8. 7: 1997, č. j. 5 C 215/95-22. K odvolání ze strany žalující Městský soud v Praze usnesením z 24. 2: 1998, sp. zn. 25 Co 584/97, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že neměl k dispozici žádný listinný doklad, který by osvědčil právní nárok původní žalobkyně L. K. na díl nemovitostí po jejím zemřelém bratru Dr. P., že neprovedl důkaz posudkem znalce o kupní ceně sjednané v kupní smlouvě ze 6. 12. 1968, uzavřené mezi Bytovým podnikem v P. a žalovanými ohledně nemovitostí uváděných v žalobě v této právní věci a že neměl zjištěno v jakém technickém stavu byl v době uvedeného převodu nemovitostí dům čp. 1843 v P. Obvodní soud pro Prahu 10 pak vynesl rozsudek ze 16. 12. 1999, č. j. 5 C 215/95-95, jímž opět zamítl žalobu žalobců Mgr. E. Z. a E. Z. (dědiců po předchozí žalobkyni E. Z.) o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání domu čp. 1843 v P. s pozemky parc. č. 3468 a parc. č. 3467. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 7.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 10 pak vydal ještě doplňující rozsudek ze 17. 8. 2000, č. j. 5 C 215/95-119, upřesňující výrok rozsudku ve věci samé. K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením z 22. 12. 2000, sp. zn. 25 Co 681/733/2000, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze 16. 12. 1999, č. j. 5 C 215/95-95 (s doplňujícím rozsudkem ze 17. 8. 2000, č. j. 5 C 215/95-119), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby se vypořádal se skutečností, že L. K. nebyla jedinou dědičkou po svém zemřelém bratru Dr. P., s nímž sporné nemovitosti spoluvlastnila. Dále odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby se vypořádal s námitkou žalobců ohledně jimi tvrzené neplatnosti kupní smlouvy ze 6. 12. 1968. V dalším průběhu řízení byl vydán rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 26. 4. 2001, č. j. 5 C 215/95-143. Žaloba žalobců Mgr. E. Z. a E. Z. o vydání domu čp. 1843 v P. s pozemky parc. č. 3468 a parc. č. 3467 byla zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 12.080,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že stát nemá v této právní věci právo na náhradu zálohovaného znalečného. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci jsou dědici předchozí žalobkyně E. Z., která zemřela v průběhu řízení dne 28. 11. 1998 a která sama byla dědičkou veškerého majetku původní žalobkyně L. K., zemřelé 17. 2. 1996. Nemovitosti uváděné v žalobě nynějších žalobců Mgr. E. Z. a E. Z. byly původně ve vlastnictví L. K. a jejího bratra JUDr. E. P. a v důsledku emigrace jich obou pak přešly na stát způsobem, který má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V řízení nebylo prokázáno, že by ideální polovina uváděných nemovitostí přešla z Dr. P. na L. K., takže za původní oprávněnou osobu v této právní věci pokládal soud prvního stupně jen L. K., a to co do jedné ideální poloviny v žalobě uváděných nemovitostí. Byla doložena výzva této spoluvlastnice k vydání nemovitostí, jež byla žalovaným zaslána dopisem z 27. 4. 1995. Ohledně žalovaných bylo v rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, že sporné nemovitosti získali od státu – Obvodního podniku bytového hospodářství v P. kupní smlouvou ze 6. 12. 1968 ze 69.441,- Kč a dohodou o osobním užívání pozemků za 6. 510,- Kč. Soud prvního stupně pokládal za prokázáno, že dům čp. 1843 v P. měl povahu rodinného domu, když jeho suterénní místnosti byly podle kolaudačního rozhodnutí z 21. 2. 1995 povoleny k bydlení pouze provizorně. V řízení provedený znalecký posudek dospěl sice k závěru, že cena domu tu činila 77.432,- Kč (tedy více než ve smlouvě ze 6. 12. 1968 sjednaná kupní cena 69.641,- Kč), ale jen proto, že znalec vyčíslil roční opotřebení nemovitostí ve výši 1,2%, zatím co znalecký posudek, na jehož základě byla sjednána v uvedené smlouvě kupní cena, vycházel z ročního opotřebení stavby ve výši 1%; rozdíl výčtu opotřebení nebyl, podle názoru soudu prvního stupně, v rozporu se žádným cenovým předpisem. Nebyla shledána důvodnou námitka žalobců, že tu nebyl dán souhlas bývalého Obvodního národního výboru v P. k převodu nemovitosti Obvodním podnikem bytového hospodářství v P., když udělení tohoto souhlasu bylo doloženo přípisem ONV v P. z 24. 10. 1968. Soud prvního stupně tedy žalobu žalobců zamítl, protože nebylo prokázáno, že by žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 26. 4. 2001, č. j. 5 C 215/95-143, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 7. 2. 2002, sp. zn. 25 Co 551/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen „v zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení“. Ve výroku o nákladech řízení vůči státu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 7.590,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným, když soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav a projednávanou právní věci správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobců, že tu byl nesprávně posouzen dům čp. 1843 v P. jako rodinný domek, třebaže šlo o obytný dům s větším počtem obytných místností, který byl prodán žalovaným v rozporu s tehdy platnými právními předpisy jako domek rodinný a za kupní cenu neodpovídající ceně za obytný dům, jenž neměl povahu rodinného domku. Odvolací soud vycházel naproti tomu z odborných závěrů znaleckého odhadu, provedeného před uzavřením kupní smlouvy ze 6. 12. 1968, jakož i ze znaleckého posudku, provedeného v tomto občanském soudním řízení, podle nichž v době uzavření kupní smlouvy a také v současné době nebyly místnosti v suterénu domu čp. 1843 v P. místnostmi trvale určenými k bydlení, nýbrž byly povoleny jako provizórium s podmínkou, že bude zřízena izolační zeď proti vnikání zemní vlhkosti (jak to bylo stanoveno výměrem Magistrátu města P. z 21. 2. 1995); pozdější rekolaudace nebyla prokázána. Bez místností v suterénu nepřesáhla celková podlahová plocha domu 100m2 a dům proto splňoval kritéria domu rodinného, jak byla stanovena v § 128 odst. 1 tehdejšího znění občanského zákoníku a v § 60 odst. 1 dříve platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Také ve smlouvě sjednaná kupní cena za dům čp. 1843 v P. v částce 69.461,- Kč nebyla v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, když ve vyhlášce č. 73/1964 Sb. (o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách za vyvlastnění) nebylo stanoveno „jakým procentním bodem může být zohledněno opotřebení nemovitosti a bylo na