28 Cdo 2004/2002 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2004/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. Mgr. E. Z. a 2. E. Z., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 7. 2. 2002, sp. zn. 25 Co 551/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 215/95 (žalobců Mgr. E. Z. a E. Z., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. V. K. a B. JUDr. A. K., zastoupeným advokátkou, o vydání nemovitostí) takto: I. Dovolání dovolatelů se odmítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě, podané v této právní věci 24. 10. 1995 (v průběhu řízení upravované) a domáhající se uložení povinnost žalovaným uzavřít se žalující dohodou podle zákona č. 87/1991 Sb. o vydání domu čp. 1843 v P., B. 19, s pozemky parc. č. 3468 a parc. č. 3467, zapsaných na listu vlastnictví č. 676 pro Obec P. a katastrální území V., bylo rozhodnuto zamítaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 8. 7: 1997, č. j. 5 C 215/95-22. K odvolání ze strany žalující Městský soud v Praze usnesením z 24. 2: 1998, sp. zn. 25 Co 584/97, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že neměl k dispozici žádný listinný doklad, který by osvědčil právní nárok původní žalobkyně L. K. na díl nemovitostí po jejím zemřelém bratru Dr. P., že neprovedl důkaz posudkem znalce o kupní ceně sjednané v kupní smlouvě ze 6. 12. 1968, uzavřené mezi Bytovým podnikem v P. a žalovanými ohledně nemovitostí uváděných v žalobě v této právní věci a že neměl zjištěno v jakém technickém stavu byl v době uvedeného převodu nemovitostí dům čp. 1843 v P. Obvodní soud pro Prahu 10 pak vynesl rozsudek ze 16. 12. 1999, č. j. 5 C 215/95-95, jímž opět zamítl žalobu žalobců Mgr. E. Z. a E. Z. (dědiců po předchozí žalobkyni E. Z.) o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání domu čp. 1843 v P. s pozemky parc. č. 3468 a parc. č. 3467. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 7.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 10 pak vydal ještě doplňující rozsudek ze 17. 8. 2000, č. j. 5 C 215/95-119, upřesňující výrok rozsudku ve věci samé. K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením z 22. 12. 2000, sp. zn. 25 Co 681/733/2000, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze 16. 12. 1999, č. j. 5 C 215/95-95 (s doplňujícím rozsudkem ze 17. 8. 2000, č. j. 5 C 215/95-119), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby se vypořádal se skutečností, že L. K. nebyla jedinou dědičkou po svém zemřelém bratru Dr. P., s nímž sporné nemovitosti spoluvlastnila. Dále odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby se vypořádal s námitkou žalobců ohledně jimi tvrzené neplatnosti kupní smlouvy ze 6. 12. 1968. V dalším průběhu řízení byl vydán rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 26. 4. 2001, č. j. 5 C 215/95-143. Žaloba žalobců Mgr. E. Z. a E. Z. o vydání domu čp. 1843 v P. s pozemky parc. č. 3468 a parc. č. 3467 byla zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 12.080,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že stát nemá v této právní věci právo na náhradu zálohovaného znalečného. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci jsou dědici předchozí žalobkyně E. Z., která zemřela v průběhu řízení dne 28. 11. 1998 a která sama byla dědičkou veškerého majetku původní žalobkyně L. K., zemřelé 17. 2. 1996. Nemovitosti uváděné v žalobě nynějších žalobců Mgr. E. Z. a E. Z. byly původně ve vlastnictví L. K. a jejího bratra JUDr. E. P. a v důsledku emigrace jich obou pak přešly na stát způsobem, který má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V řízení nebylo prokázáno, že by ideální polovina uváděných nemovitostí přešla z Dr. P. na L. K., takže za původní oprávněnou osobu v této právní věci pokládal soud prvního stupně jen L. K., a to co do jedné ideální poloviny v žalobě uváděných nemovitostí. Byla doložena výzva této spoluvlastnice k vydání nemovitostí, jež byla žalovaným zaslána dopisem z 27. 4. 1995. Ohledně žalovaných bylo v rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, že sporné nemovitosti získali od státu – Obvodního podniku bytového hospodářství v P. kupní smlouvou ze 6. 12. 1968 ze 69.441,- Kč a dohodou o osobním užívání pozemků za 6. 510,- Kč. Soud prvního stupně pokládal za prokázáno, že dům čp. 1843 v P. měl povahu rodinného domu, když jeho suterénní místnosti byly podle kolaudačního rozhodnutí z 21. 2. 1995 povoleny k bydlení pouze provizorně. V řízení provedený znalecký posudek dospěl sice k závěru, že cena domu tu činila 77.432,- Kč (tedy více než ve smlouvě ze 6. 12. 1968 sjednaná kupní cena 69.641,- Kč), ale jen proto, že znalec vyčíslil roční opotřebení nemovitostí ve výši 1,2%, zatím co znalecký posudek, na jehož základě byla sjednána v uvedené smlouvě kupní cena, vycházel z ročního opotřebení stavby ve výši 1%; rozdíl výčtu opotřebení nebyl, podle názoru soudu prvního stupně, v rozporu se žádným cenovým předpisem. Nebyla shledána důvodnou námitka žalobců, že tu nebyl dán souhlas bývalého Obvodního národního výboru v P. k převodu nemovitosti Obvodním podnikem bytového hospodářství v P., když udělení tohoto souhlasu bylo doloženo přípisem ONV v P. z 24. 10. 1968. Soud prvního stupně tedy žalobu žalobců zamítl, protože nebylo prokázáno, že by žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 26. 4. 2001, č. j. 5 C 215/95-143, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 7. 2. 2002, sp. zn. 25 Co 551/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen „v zamítavém výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení“. Ve výroku o nákladech řízení vůči státu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 7.590,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným, když soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav a projednávanou právní věci správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobců, že tu byl nesprávně posouzen dům čp. 1843 v P. jako rodinný domek, třebaže šlo o obytný dům s větším počtem obytných místností, který byl prodán žalovaným v rozporu s tehdy platnými právními předpisy jako domek rodinný a za kupní cenu neodpovídající ceně za obytný dům, jenž neměl povahu rodinného domku. Odvolací soud vycházel naproti tomu z odborných závěrů znaleckého odhadu, provedeného před uzavřením kupní smlouvy ze 6. 12. 1968, jakož i ze znaleckého posudku, provedeného v tomto občanském soudním řízení, podle nichž v době uzavření kupní smlouvy a také v současné době nebyly místnosti v suterénu domu čp. 1843 v P. místnostmi trvale určenými k bydlení, nýbrž byly povoleny jako provizórium s podmínkou, že bude zřízena izolační zeď proti vnikání zemní vlhkosti (jak to bylo stanoveno výměrem Magistrátu města P. z 21. 2. 1995); pozdější rekolaudace nebyla prokázána. Bez místností v suterénu nepřesáhla celková podlahová plocha domu 100m2 a dům proto splňoval kritéria domu rodinného, jak byla stanovena v § 128 odst. 1 tehdejšího znění občanského zákoníku a v § 60 odst. 1 dříve platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Také ve smlouvě sjednaná kupní cena za dům čp. 1843 v P. v částce 69.461,- Kč nebyla v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, když ve vyhlášce č. 73/1964 Sb. (o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách za vyvlastnění) nebylo stanoveno „jakým procentním bodem může být zohledněno opotřebení nemovitosti a bylo na zvážení znalce, aby sám zhodnotil stav domu“ (v daném případě tedy jen jedním procentem). Odvolací soud také nesdílel námitku žalobcům, že by tu souhlas bývalého obvodního národního výboru musel být vtělen do kupní smlouvy, takže postačovalo, že souhlas byl vyjádřen v jiné listině, a to v rozhodnutí hospodářské komise bývalého ObNV v P. z 24. 10. 1968, č. j. 26968. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 221 odst. 1 písm. c/, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastup