28 Cdo 2007/2001 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2007/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2003 Spisová značka:28 Cdo 2007/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2007.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 663 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2007/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyň A) B. P., B) J. F. a C) J. M., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému G. S. A. V., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 104/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.10.1999, č.j. 18 Co 232/99-139, 18 Co 233/99, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. dubna 2001, č.j. 18 Co 232-233/99-178, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 10.7.1995 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhaly se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným 1) G. S. A., 2) S., s.r.o. a 3) S. – g. V., s.r.o., uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat nebytový prostor blíže popsaný v petitu žaloby. Tvrdily, že jsou spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí na základě dohody o vydání věci ze dne 14.2.1991. Podle žalobkyň na základě předchozí smlouvy o smlouvě budoucí o nájmu nebytových prostor ze dne 26.9.1991 uzavřené mezi žalobkyněmi a druhým žalovaným byla dne 13.11.1991 uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor mezi žalobkyněmi a prvním žalovaným. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18.12.1996, č.j. 16 C 104/95-31 žalobu zamítl. K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5.9.1997, č.j. 18 Co 242/97-52 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně předmětné nemovitosti řádně identifikovat a doložit právní subjektivitu prvního žalovaného. Vyslovil přitom závazný právní názor, že nelze posuzovat vztah mezi účastníky podle zákona č. 101/1963 Sb., a že je třeba posuzovat odděleně režim nájmu budovy a nájmu pozemků. Dalším rozsudkem ze dne 5.11.1998, č.j. 16 C 104/95-97, soud prvního stupně poté ve výroku I. žalobě vyhověl, a to proti prvnímu a druhému žalovanému. Ve výroku II. žalobu proti druhému žalovanému zamítl. Vyšel ze zjištění, že výpisem z obchodního rejstříku v kantonu Zürich ve Švýcarsku byla doložena právní subjektivita prvního žalovaného a dne 12.7.1993 byl do tohoto obchodního rejstříku zapsán jako akciová společnost. Z kolaudačních rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části P. vzal za prokázáno, že dům č.p. 20 byl kolaudován na základě rozhodnutí tehdejšího Obvodního národního výboru v P. ze dne 13.10.1978. Ze zprávy odboru stavebně dopravního Obvodního úřadu v P. ze dne 16.9.1993 soud prvního stupně zjistil, že dům č.p. 20 nemá dochovánu dokumentaci, ze které by bylo možno bezpečně zjistit účel, pro který byla stavba a její následné změny v průběhu trvání povoleny. Ohledně druhé žalované zjistil, že má sídlo v H., ulice K. 310 a žalobkyně neprokázaly, že by předmětné nemovitosti užívala ani v současné době zde měla své věci. V případě prvního žalovaného a třetí žalované vzal za prokázáno, že tyto subjekty v předmětné nemovitosti měly své sídlo a že předmětné nemovitosti nebyly těmito subjekty vydány. Dovodil, že byly splněny podmínky ustanovení § 9 odst. 2 písm. b) zákona č.116/1990Sb., neboť nájemce byl v prodlení s placením nájemného. Dospěl k závěru, že výpověď pronajímatele ze dne 27.7.1992 mohla mít za následek skončení nájmu budovy ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb. Režim předmětných pozemků posoudil podle § 397 a následující o.z. před novelou a § 679 o.z. nyní platného. Uzavřel, že došlo ke vzniku užívacího práva k pozemkům, tedy vznikl v daném případě konkrétní závazek a výpověď ze smlouvy o pronájmu nebytových prostor je třeba považovat za důvodnou, neboť nájemce nezaplatil splatné nájemné. K odvolání prvního žalovaného a třetí žalované poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.10.1999, č.j. 18 Co 232/99-139, 18 Co 233/99, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 30.4.2001, č.j. 18 Co 232/99-178, 18 Co 233/99, ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně prvého žalovaného potvrdil a ohledně třetí žalované změnil tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, provedl další dokazovaní, a to dopisem právního zástupce žalobkyň dr. Š. ze dne 18.1.1995 a 24.2.1995 a učinil z nich další zjištění, že žalobkyně kumulují výpovědní důvody a vypovídají smlouvu i z důvodu, že pronajímatelům vznikla škoda zbouráním domku a zničením větší části zahrady a přes písemnou výzvu nebylo škodám zabráněno. Ohledně třetí žalované z výpisu z obchodního rejstříku vzal za prokázané, že měla sídlo na adrese předmětných nemovitostí od 15.11.1993 do 5.3.1998 a od tohoto data je její sídlo v P., J. 19. Dovodil tedy, že v předmětných nemovitostech nemá své sídlo a žalobkyněmi nebylo prokázáno, že by nemovitosti fakticky užívala či v nich měla uložen movitý majetek. Odvolací soud zaujal názor, že pokud byla pronajata celá budova obsahující pouze nebytové prostory, nelze nájem budovy posuzovat podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. V daném případě nešlo o pronájem jednotlivých místností, nýbrž o pronájem celé budovy, proto je třeba posuzovat nájem budovy i pozemků jednotně podle § 663 a násl. o.z. Dospěl k závěru, že pro zánik nájmu výpovědí žalobkyň ze dne 27.7.1992, kterou by bylo možno podle obsahu hodnotit jako odstoupení od smlouvy ve smyslu § 679 odst. 3 o.z., nebyly splněny podmínky. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by pronajímatelky nájemce o zaplacení upomenuly, což je podmínkou platného odstoupení od smlouvy. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že došlo k zániku nájemního vztahu, avšak na základě jiné právní skutečnosti. Dovodil, že žalobkyně platně ve smyslu § 679 odst. 3 o.z. od smlouvy odstoupily, a to dopisem ze dne 24.2.1995, když dopis ze dne 18.2.1995 je třeba považovat za písemnou výstrahu, která je podmínkou platnosti odstoupení. Vyslovil závěr, že první žalovaný předmětné nemovitosti užívá bez právního důvodu. Konstatoval rovněž, že na právní vztah mezi žalobkyněmi a prvním žalovaným nelze aplikovat ustanovení zákona č. 101/1963 Sb., zákoníku mezinárodního obchodu, neboť z okolností uzavření smlouvy bylo zjevné, že výnos z pronájmu má uspokojovat osobní potřeby žalobkyň. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a), c), d) o.s.ř. Namítal, že prvnímu žalovanému nebylo doručeno vyrozumění o odročení ústního jednání na den 27.10.1999. Předvolání k tomuto jednání obdržel JUDr. L. H., který dne 19.8.1999 zaslal vyrozumění o odročení jednání v této věci žalovanému na adresu, na které žalovaný žádnou kancelář pro doručování neměl. Proto se žalovaný jednání nemohl zúčastnit, tudíž mu byla odvolacím soudem nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem. Dovolatel dále tvrdil, že odvolací soud nezjišťoval podmínky řízení a při svém rozhodování vyšel ze skutkových zjištění, které neměla oporu v provedeném dokazovaní a věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že předpokladem vyloučení použitelnosti ustanovení zákoníku mezinárodního obchodu je, aby majetkový vztah sloužil přímo k uspokojování potřeb a proto nepostačuje, jestliže právní vztah má sloužit k opatření finančních prostředků, jichž má být použito k nákupu zboží osobní potřeby. Dále vytýkal soudům obou stupňů neprovedení důkazů, zda žalobkyním skutečně vznikla zbouráním předmětného domu a zničením větší části zahrady škoda. Poukazoval na skutečnost, že provedenými stavebními úpravami nemovitosti několikanásobně zhodnotil, nikoliv poškodil. Dále tvrdil, že žalobkyním nevznikla žádná škoda a nebyly oprávněny od nájemní smlouvy ani odstoupit podle § 679 o.z. ani podle § 235 v návaznosti na § 449 zákona č. 101/1963 Sb. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným