28 Cdo 2031/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2031/2025-290 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: J. T., zastoupená Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze, U Nového dvora 1076/2, proti žalovanému: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem Praha, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 731 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 271/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2025, č. j. 30 Co 87/2025-226, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 169 Kč k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2025, č. j. 30 Co 87/2025-226, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 10. 2024, č. j. 22 C 271/2020-171, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 731 300 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Kladla otázky, zda zahájení neoprávněné výstavby státem („Prosecké radiály“) v rozhodném období (z hlediska restitučních předpisů) na pozemcích parc. č. 534/1 a parc. č. 534/2 v k. ú. Střížkov, vedených dle evidence nemovitostí nadále jako vlastnictví jejího předchůdce, představovalo převzetí dotčených nemovitostí bez právního důvodu (ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“) a zda se coby nástupkyně dotčeného vlastníka může domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných právních předpisů (včetně uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku neoprávněného užívání zastavěných pozemků), ačkoliv v restitučním řízení o jí vzneseném nároku na vydání předmětných pozemků nebylo dosud rozhodnuto. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004, uveřejněný pod č. 23/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010, rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1361/97, publikovaný pod č. 24/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, publikované pod č. 33/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, publikovaný pod č. 222/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, publikovaný pod č. 38/1994 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2906/12, publikovaný pod č. 121/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), případně měla za to, že jde o otázky judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené nebo rozhodované rozdílně, případně o otázky, jež by měly být oproti dosavadní rozhodovací praxi posouzeny jinak. Zpochybňovala dále závěry odvolacího soudu o rozsahu, v němž byl k předmětným pozemkům uplatněn restituční nárok (zda byl restituční nárok vznesen i stran pozemkových částí zastavěných bez vyvlastňovacího aktu). Vytýkala rovněž nepřezkoumatelnost (nedostatečné odůvodnění) napadeného rozhodnutí, uváděje, že se soudy nižších instancí dostatečně nezabývaly otázkou aktivní a pasivní věcné legitimace účastníků projednávaného sporu o vydání bezdůvodného obohacení. 3. Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto. 4. V podání ze dne 13. 8. 2025 dovolatelka namítla podjatost soudců soudního oddělení Nejvyššího soudu č. 28 Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla. Příslušný senát Nejvyššího soudu (§ 16 odst. 1, věta druhá, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) námitku podjatosti projednal a usnesením ze dne 24. 9. 2025, č. j. 29 Nd 508/2025-277, rozhodl, že označení soudci Nejvyššího soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 2031/2025. 5. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 6. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, dle něhož mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (z hlediska restitučního zákonodárství) bez právního důvodu, žádat dle restitučních norem o vydání těchto nemovitostí, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř.; to platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedená pravidla se přitom uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se pak rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4289/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. 28 Cdo 632/2022). 7. Ve vztahu k restituční skutkové podstatě převzetí nemovitosti bez právního důvodu [§ 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě], Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, ze starší judikatury přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Rovněž vyložil, že přechodem se zde nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v rozhodném období nebylo lze nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu pak plyne, že z provedení změn na věci (například zastavění pozemku) je možné usuzovat na převzetí držby státem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 860/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022 sp. zn. 28 Cdo 232/2021). Judikatura již přitom dovodila, že pod skutkovou podstatu majetkové křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, lze podřadit i ty situace, kdy stát v rozhodném období na cizím pozemku vybudoval místní komunikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019). 8. Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti