28 Cdo 2052/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2052/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 11. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2052/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2052.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 6 odst. 1 písm. b) předpisu č. 229/1991 Sb. § 4 odst. 4 předpisu č. 229/1991 Sb. § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2052/2025-516 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupený JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti: 1) J. V., zastoupený obecným zmocněncem J. B., 2) L. B., 3) L. L. a 4) J. K., účastníci 2) až 4) zastoupeni JUDr. Tomášem Sirovátkem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Mohyle 476/3, o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitým věcem a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 73/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2024, č. j. 8 Co 638/2024-469, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům 2) – 4), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem 13 961 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce, advokáta JUDr. Tomáše Sirovátka. III. V poměru mezi žalobcem a účastníkem 1) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z uvedených účastníků. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 8 Co 638/2024-469, Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích (soud prvního stupně) ze dne 10. 1. 2024, č. j. 6 C 73/2021-377, jímž byla – v řízení dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – zamítnuta žaloba na nahrazení označeného rozhodnutí pozemkového úřadu výrokem, že účastníci nejsou vlastníky tam označených pozemků „a že jim za ně nepřísluší (ani) náhrada“, a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I); dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 2. Oběma soudy bylo konstatováno, že rozhodnutí správního orgánu – Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 21. 1. 2021, č. j. SPÚ 315839/2020, sp. zn. SPÚ 1942/2020-505206, o restituci předmětných pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, v žalobou dotčeném rozsahu je správné (§ 250i o. s. ř.). Účastníci 1) – 4), coby dědici zemřelé oprávněné osoby, jsou nositeli nároku (dle § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.); pozemky, jež zůstaly předmětem řízení, byly původní vlastnici odňaty bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (§ 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 229/1991 Sb.), a podle oběma soudy učiněného závěru nejde ani o pozemky zastavěné či ve funkčním spojení s jinými nemovitostmi (ve smyslu překážky restituce dle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení účinků konfiskace majetku dle poválečných dekretů prezidenta republiky (zde dekretu č. 12/1945 Sb.), totiž zda vady konfiskačního aktu (vyhlášky) či procesu odůvodňují závěr, že nedošlo ke konfiskaci majetku a vede-li k takovému závěru i absence výčtu konkrétních nemovitostí v konfiskační vyhlášce. Rozpor s konstantní judikaturou dovolatel nachází i při řešení otázky, zda je dán výlukový důvod (překážka restituce) spočívající v zastavěnosti pozemků v situaci, kdy pozemek tvoří s jinými pozemky funkční celek, oplocenou zahradu rodinného domu a je zatížen právem třetí osoby, jíž je užíván. Jako otázku neřešenou pak dovolatel klade, zda může být i svěřenský fond považován za dědice a může-li spadat do okruhu oprávněných osob dle restitučních předpisů. K tomu dovolatel namítá, že soudy učiněná zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že se soud při projednání věci dopustil procesních pochybení, zejm. co do určení rozsahu, v jakém věc projednal na podkladě žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu. 4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. a dovolání proti němu není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. (jak bude dále rozvedeno). 5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Napadeným rozhodnutím se odvolací soud nikterak nezpronevěřil závěrům odkazované rozhodovací praxe (z níž na prvém místě zmiňuje se stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.) a na ni navazující judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu týkající se problematiky konfiskace majetku na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., jde-li v nyní souzené věci o restituci majetku, kdy soudy vyšly ze zjištění, že nemovitosti, jež jsou předmětem tohoto řízení, přešly na stát (v tzv. rozhodné době, po 25. 2. 1948) z majetku jiné osoby (předchůdkyně restituentů Z. H.) nežli té, vůči níž směřovala konfiskace majetku dle označeného dekretu (J. H.), a to odnětím bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 229/1991 Sb.) – výměrem Ministerstva zemědělství ze dne 9. 3. 1948, č. j. 5393/48-IX/R-12, coby správním aktem, jehož jedním z předpokladů byl právě závěr o vlastnictví jmenované k takto odnímanému nemovitému majetku (v souvislosti s tehdy uvažovanou konfiskací majetku J. H. coby adresáta později vydaných konfiskačních výměrů byly nemovitosti ponechány právě ve vlastnictví jmenované a nebyly ani následně podrobeny konfiskaci majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., dovršené konfiskačními výměry směřujícími vůči jiné osobě a nadto vydanými až v rozhodném období). 7. V dané skutkové situaci (kdy předmětem tohoto řízení jsou výlučně pozemky odňaté Z. H. popsaným způsobem) nejsou v přítomné věci pro její posouzení relevantní další okolnosti týkající se konfiskace majetku jiné osoby (J. H.) dle dekretu č. 12/1945 Sb. a k nim se dále připínající dovolací argumentace, akcentující (s odkazem na judikaturu) coby právní důvod konfiskace dekret samotný a dále se týkající obsahu konfiskační vyhlášky nebo posuzování případných vad konfiskačního procesu (jejich dopadu na závěr o účincích konfiskace). Na uvedených otázkách odvolací soud své rozhodnutí ani nezaložil a na jejich řešení rozhodnutí ani nezávisí. 8. Za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu ani v otázce, je-li dán výlukový důvod (překážka restituce) spočívající v zastavěnosti pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (jde-li o v této souvislosti zmiňované pozemky par. č. XY a XY v k. ú. XY). 9. Podle rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu je nutno ustanovení restitučních předpisů prioritně vykládat s ohledem na jejich účel, jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum); institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (viz namátkou nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). 10. Překážkou vydání pozemku dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) – v případě stavby ve vlastnictví státu stavbou zřízenou po vzniku majetkové křiv