28 Cdo 2118/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2118/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2118/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2118.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dokazování Dotčené předpisy:§ 2991 odst. 1 a 2 o. z. § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2118/2025-332 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Š. S., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované V. Ř., zastoupené opatrovníkem K. Ř., právně zastoupené JUDr. Romanem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, o zaplacení částky 343.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 372/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2025, č. j. 29 Co 342/2024-191 (dle obsahu spisu žurnalizován na č. l. 293), takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2025, č. j. 29 Co 342/2024-191, se v části výroku I, v níž byl ve výroku I změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. března 2024, č. j. 11 C 372/2016-142, tak, že se žaloba co do částky 224.200 Kč s příslušenstvím zamítá, jakož i ve výrocích II a III, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2024, č. j. 11 C 372/2016-142 (dle obsahu spisu žurnalizován na č. l. 243), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 343.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 17. 11. 2016 do zaplacení (výrok I), žalobu zamítl ohledně částky 92.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 17. 11. 2016 do zaplacení (výrok II), žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 83.284 Kč (výrok III) a dále žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 soudní poplatek ve výši 17.150 Kč (výrok IV). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobce, M. K., zemřelý XY (dále „původní žalobce“), pobýval od roku 2007 v sociálních či zdravotnických zařízeních, kde jej navštěvovala jeho sestra, tedy žalovaná, která obstarávala i některé jeho potřeby a záležitosti. Původní žalobce, respektive žalobkyně coby jeho opatrovnice a později právní nástupkyně, se podanou žalobou domáhá vrácení peněžních prostředků, jež žalovaná získala v období od 14. 11. 2011 do 21. 12. 2015 (dále „rozhodné období“) prostřednictvím hotovostních výběrů a odchozích transakcí z bankovního účtu původního žalobce. Soud prvního stupně provedeným dokazováním postavil najisto, že od roku 2013 nebyl původní žalobce schopen právně jednat, ačkoli vybírat finanční prostředky ze svého bankovního účtu a v běžných záležitostech samostatně jednat byl způsobilý až do konce roku 2013, přičemž v letech 2014 až 2015 dokázal vybrat peněžní obnos ze svého účtu v rámci tzv. automatizmů a od roku 2016 nezvládal činit ani běžné finanční transakce. Konstatoval, že žalovaná v rozhodném období platební kartou vystavenou na její jméno vybrala či bezhotovostně převedla z bankovního účtu původního žalobce částku v celkové výši 193.000 Kč. Dále pak původní žalobce v době, kdy již nebyl schopen právně jednat, písemně potvrdil a uznal vůči žalované dluhy ve výši 150.000 Kč a 450.000 Kč, v důsledku čehož byla realizována platební kartou vystavenou na jméno původního žalobce dne 2. 12. 2013 odchozí platba ve výši 150.000 Kč na protiúčet vedený ve prospěch žalované; tyto právní úkony soud prvního stupně označil za absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Soud prvního stupně tak shledal, že částka v souhrnné výši 343.000 Kč se dostala do dispozice žalované, která ovšem neprokázala její použití ve prospěch původního žalobce, pročež uzavřel, že v rozsahu této částky se žalovaná na úkor původního žalobce bezdůvodně obohatila ve smyslu ustanovení § 451 a násl. obč. zák., respektive § 2991 a násl., zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Co do částky 92.000 Kč žalobní žádání zamítl, neboť jednotlivé finanční transakce byly uskutečněny platební kartou znějící na jméno původního žalobce, a to v době a ve výši odpovídající zdravotnímu stavu původního žalobce, aniž by se přitom dostaly do dispozice žalované. 3. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům I, III a IV rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 29 Co 342/2024-191 (dle obsahu spisu žurnalizován na č. l. 293), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 118.800 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 17. 11. 2016 do zaplacení a co do částky 224.200 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (výrok I). Rozhodl rovněž, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (výrok II). Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 soudní poplatek ve výši 5.940 Kč (výrok III). 4. Odvolací soud poté, kdy doplnil dokazování (obsahem spisů Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. P 234/2018 a Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 14 Nc 30014/2015 a sp. zn. 58 T 20/2019), dovodil, že přibližně do počátku roku 2015 o svých finančních výdajích rozhodoval původní žalobce samostatně a nakládal s nimi v rámci společného hospodaření se žalovanou. Uvedl, že původní žalobce nebyl ani dne 2. 12. 2013, kdy poukázal na účet vedený ve prospěch žalované částku 150.000 Kč, nezpůsobilý takovou úhradu s plným vědomím provést. Dospěl proto k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněný toliko ve vztahu k hotovostním výběrům a odchozím platbám provedeným z bankovního účtu původního žalobce v období od dubna do prosince roku 2015, tedy k dispozicím v celkové výši 118.800 Kč. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud rozhodl na základě odlišného skutkového stavu než soud prvního stupně, aniž by řádně zopakoval dokazování, čímž se jeho postup příčí konkrétně citované judikatuře. Za odchylující se od konstantní judikatury považuje taktéž posouzení otázky duševního stavu původního žalobce ze strany odvolacího soudu. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud si odbornou otázku (duševní stav původního žalobce v rozhodném období) vyhodnotil sám, ačkoli za účelem jejího zodpovězení byl MUDr. Vlastimilem Tichým vypracován znalecký posudek. Upozorňuje, že odvolací soud přitom tuto otázku posoudil oproti soudu prvního stupně a závěrům znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého odlišně. Má proto za to, že odvolací soud měl znalce MUDr. Vlastimila Tichého požádat o vysvětlení anebo měl zadat vypracování revizního znaleckého posudku. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. 3. 2025 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 1. 12. 2016 (srovnej bod 2, části první článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené