28 Cdo 2150/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2150/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 12. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2150/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2150.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2150/2025-268 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Davidem Rácem, advokátem se sídlem v Praze 2, Pod Slovany 1888/12, proti žalované K. V., zastoupené Mgr. Štěpánkou Brožovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44/31, o zaplacení 462 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 39/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 7. 2024, č. j. 10 C 39/2024-183, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 26 Co 257/2024-215, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 7. 2024, č. j. 10 C 39/2024-183, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 26 Co 257/2024-215, se odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 862,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Štěpánky Brožové, advokátky se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 44/31. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 7. 2024, č. j. 10 C 39/2024-183, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 462 300 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). 2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 26 Co 257/2024-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok II). 3. Jak proti rozsudku odvolacího soudu, tak (výslovně) i proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost (ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) vymezuje argumentem, že se soud prvního stupně i odvolací soud při řešení pro rozhodnutí určujících otázek hmotného a procesního práva odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; co do důvodu dovolání namítá, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel poukazuje – a to již ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně – na rozhodovací praxi dovolacího soudu o potencialitě vzniku bezdůvodného obohacení mezi nesezdanými partnery žijícími ve společné domácnosti v případě investic jednoho na majetek druhého, vytýkaje pak odvolacímu soudu, že mu neposkytl poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů. Navrhuje zrušení obou napadených rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná v podaném vyjádření označuje dovolání za nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Žalobce podal dovolání nejenom proti rozhodnutí odvolacího soudu, ale (výslovně) také proti rozhodnutí soudu prvního stupně (s obsáhlou i proti němu směřující argumentací). 7. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§ 201 o. s. ř.), občanský soudní proto neupravuje ani funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, proto Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle § 104 odst. 1, ve spojení s § 243b o. s. ř. (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 8. Přípustnost dovolání proti současně napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, rozsudek ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020, nebo i rozsudek ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1625/2023) skutková podstata bezdůvodného obohacení představující plnění z právního důvodu, který následně odpadl, může být naplněna mimo jiné i v případech, kdy jeden z partnerů žijících ve společné domácnosti investuje do výlučného majetku druhého (například domu či bytu), jejž oba užívají, avšak důvod takového plnění – dohoda o společném bydlení a užívání zhodnocovaného (pořizovaného) obydlí k tomuto účelu, jež může být i neformální, vyplývající z jejich soužití v nesezdaném poměru, blízkého vztahu a podobně – později odpadl, například v důsledku rozchodu partnerů. Bezdůvodné obohacení (coby majetkový prospěch vzniklý plněním bez spravedlivého důvodu) může vznikat mezi životními partnery i tehdy, neexistuje-li mezi nimi (od počátku) dohoda o takovém plnění (ovšem s připomenutím, že zákonná úprava bezdůvodného obohacení obsahuje i tzv. výluky z povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, mimo jiné může jíž též o situaci normovanou § 2997 o. z., kdy ochuzený plnil s vědomím, že k tomu není povinen; k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017). 11. Jestliže v přítomné věci – poté, co zopakoval a doplnil dokazování – odvolací soud vyšel ze zjištění, že z poukázaných peněžitých plnění byly toliko platby žalobce ve výši 102 300 Kč (od ledna do listopadu 2019) prokazatelně investicí na (výlučný) majetek žalované (za účelem výstavby domu, resp. plnění dluhu vůči bance z hypotečního úvěru, jehož prostředky byly žalovanou použity k výstavbě domu užívaného účastníky k bydlení po dobu jejich společného soužití), zatímco ohledně dalších plnění (od prosince 2019 do prosince 2022 poukazované částky na účet žalované, k nimž takový – skutkový – závěr učinit nelze, s tím, že tato peněžitá plnění mohla mít i spotřební charakter a mohla sloužila k úhradě potřeb nesezdaných účastníků tehdy žijících ve společné domácnosti a jejich nezletilých dětí), a tedy že toliko ve výše zmíněném rozsahu (částka 102 300 Kč) mohlo vzniknout žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 12. Patří se pak připomenout, že důvodem zamítnutí žaloby bylo současně učiněné zjištění a na něj navazující závěr soudu o zániku této pohledávky (z bezdůvodného obohacení) započtením aktivní pohledávky, jež vznikla žalované vůči žalobci splněním jeho dluhu věřitelům (celkem 121 600 Kč), v uvedeném rozsahu šlo o pohledávkou nespornou, převyšující pasivní pohledávku žalobce (102 300 Kč) a žalovaná ji v průběhu sporu namítla k započtení. Vůči tomuto závěru dovolatel podaným dovoláním nebrojí (a ani neformuluje žádnou otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání). 13. V popsané situaci rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani se závěry dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, jenž (v režimu předchozí právní úpravy) akcentuje stejná východiska a připouští možnost vzniku bezdůvodného obohacení i mezi nesezdanými partnery v důsledku investic jednoho z nich na výlučný majetek druhého, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013 (v posledně uváděném případě i proto, že předmětem tohoto řízení, či důvodem vzniku žalovanou k započtení namítané pohledávky není majetkový prospěch případně vzniklý některému z účastníků v souvislosti s úhradou nákladů spojených s bydlením). Ostatně, v tomto směru jde o námitky spíše směřující proti některým z dílčích závěrů rozhodnutí soudu prvního stupně, na nichž však odvolací soud sv