28 Cdo 2169/2018 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2169/2018-1366 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Železářství Fiala s.r.o., IČ 255 78 693, se sídlem ve Znojmě, nám. Svobody 1551/4 zastoupené Mgr. Tomášem Matějíkem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalovaným 1. J. H., nar. XY, a 2. A. H., nar. XY, oběma XY, zastoupeným Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 1004/26, o příslušenství z částky 381.370 Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1111/2000, o dovolání žalobkyně a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2017, č. j. 14 Co 614/2013-1243, ve znění usnesení ze dne 3. ledna 2018, č. j. 14 Co 614/2013-1254, t a k t o : I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalovaných se v části týkající se výroku I. písm. a) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2017, č. j. 14 Co 614/2013-1243, zamítá, ve zbývajícím rozsahu se toto dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 17. 12. 2012, č. j. 9 C 1111/2000-550, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 450.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky II. a III.). Žalobkyně se domáhala sporného plnění s tvrzením, že její právní předchůdce K. F. se žalovanými uzavřel dne 23. 4. 1995 nájemní smlouvu na nebytové prostory v nemovitosti žalovaných, v souladu s níž předem zaplatil nájemné na sedm let ve výši 1.400.000 Kč. Předmětné místnosti však užíval jen do prosince roku 1999, kdy je předal žalovaným. Jelikož je uvedená smlouva absolutně neplatná pro absenci souhlasu obecního úřadu, vzniklo F. právo na vrácení poskytnuté úplaty z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), v míře, v níž obnos přijatý žalovanými převyšuje rozsah majetkového prospěchu, jehož se naopak dostalo nájemci tím, že bez náležitého titulu užíval nemovitost žalovaných. Jelikož rozdíl sumy 1.400.000 Kč a výše obohacení F. (jenž svou pohledávku následně postoupil na žalobkyni), odvíjející se od znalecky určené hladiny obvyklého nájemného, převyšoval žalobní žádání, mohl soud žalobnímu požadavku v plném rozsahu vyhovět. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 14 Co 614/2013-817, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaných v části výroku I., jíž byla odvolatelům uložena solidární povinnost zaplatit žalobkyni 392.165 Kč s příslušenstvím, potvrdil [výrok I. písm. a)], ve zbývající části řečeného výroku, kterou bylo vysloveno, že jsou žalovaní povinni uhradit žalobkyni společně a nerozdílně částku 57.835 Kč s příslušenstvím, prvoinstanční rozhodnutí změnil tak, že žalobu v daném rozsahu zamítl [výrok I. písm. b)], ve výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení [výrok I. písm. c)], přičemž sám rozhodl o nákladech vzniklých státu v řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Krajský soud (jenž shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že smlouva mezi žalovanými a F. byla uzavřena neplatně) s ohledem na odvolateli uplatněné námitky podotkl, že řešené právo nepokládá za promlčené, neboť majetkový prospěch žalovaných se stal nedůvodným až na konci roku 1999. Z dokazování totiž vyplynulo, že mezi nájemcem a pronajímateli byla dne 30. 12. 1996 uzavřena dohoda, v souladu s níž mělo být vyúčtování předem poskytnuté zálohy a vrácení vzniklého přeplatku provedeno ke dni podepsání kupní smlouvy, jíž žalovaní převedou vzpomínanou nemovitost do vlastnictví třetí osoby (k prodeji objektu ovšem po celou dobu jeho užívání F. nedošlo). Jelikož i za užívání neopírající se o platnou nájemní smlouvu příslušelo vlastníkům odpovídající peněžité plnění, svědčil žalovaným až do konce roku 1999 právní důvod pro to, aby si podrželi složenou zálohu. Odvolací soud dále dovodil, že F. svou pohledávku za žalovanými účinně postoupil na žalobkyni, pročež neshledal opodstatněným poukaz na domnělý nedostatek aktivní věcné legitimace žalující společnosti k uplatnění řešeného nároku. Na újmu platnosti uvedené dispozice nemohla být ani odvolateli tvrzená skutečnost, že daná pohledávka údajně tvořila součást nevypořádaného společného jmění K. F. a J. F. (jejichž manželství zaniklo v říjnu 1999), neboť někdejší manželka postupitele s tímto úkonem prokazatelně souhlasila. Nedůvodná je rovněž námitka nedostatku pasivní věcné legitimace druhé žalované, jelikož tato byla (soudě podle obsahu předmětného kontraktu) stranou nájemní smlouvy z roku 1995. Odvolací soud pak shodně s okresním soudem uzavřel, že výše obohacení žalovaných se odvíjí od míry, v níž F. uhrazená částka přesahuje hodnotu užívacího práva k dotčené nemovitosti, jež v letech 1995 až 1999 konzumoval. Výši tohoto „přeplatku“ stanovil ovšem od soudu první instance poněkud odlišně, a to na základě revizního znaleckého posudku, jehož vypracování zadal, přičemž po slyšení pověřeného pracovníka uvedeného ústavu sám přikročil ke korekci početní chyby, jež se v tomto odborném podkladu vyskytla. V rozsahu odpovídajícím výstupům jeho kalkulace pak odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil, respektive změnil a žalobu zamítl. Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 27. 7. 2015, č. j. 9 C 1111/2000-859, žalovanému 1. uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v upřesněné výši (výrok I.), povinnost k úhradě téhož obnosu žalobkyni pak stanovil též žalované 2. (výrok II.). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 3. 2016, č. j. 14 Co 61/2016-913, k odvolání všech účastníků posledně zmíněné rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že každého ze žalovaných zavázal k náhradě nákladů řízení v nižší částce (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2016, č. j. 28 Cdo 2100/2016-958, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2015 ve výrocích I. písm. a) a II., jakož i jeho usnesení ze dne 4. 3. 2016 zrušil a věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud zejména označil za konformní s ustálenou judikaturou závěr o pasivní věcné legitimaci obou žalovaných coby stran neplatné nájemní smlouvy, na základě níž bylo poskytnuto sporné plnění. Nepřisvědčil ani kritice způsobu, jakým odvolací soud stanovil počátek promlčecí doby ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení, a to s ohledem na skutkové zjištění, že mezi F. a žalovanými byla dne 30. 12. 1996 uzavřena dohoda, v souladu s níž mělo být vypořádání uhrazené zálohy, respektive vrácení přeplatku provedeno ke dni podepsání smlouvy o koupi daného objektu, k čemuž však až do ukončení užívání nemovitosti nájemcem nedošlo. Na tomto podkladě pak Nejvyšší soud považoval za legitimní závěr, že mezi zúčastněnými subjekty panovalo srozumění v tom směru, že si žalovaní nadále ponechají F. složené finanční prostředky, jež budou postupně konzumovány užíváním předmětných nebytových prostor. Ve světle těchto okolností bylo možné uzavřít, že v souladu se zjištěnou vůlí dotčených osob došlo k odsunutí počátku promlčecí doby k okamžiku, kdy se stalo zřejmým, že plnění ze strany F. nezíská žádného dalšího ekonomického smyslu, poněvadž již nadále nebude moci být konzumováno výkonem užívacího práva k nemovitosti jeho složitelem. Přiléhavou shledal dovolací soud pouze námitku, dle níž odvolací soud nepostupoval korektně při nápravě nedostatků znaleckého posudku, neboť podle konstantní judikatury není soud oprávněn nahrazovat zjištění znalce vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil či jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, anebo konečně musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku. Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 14 Co 614/2013-1243, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, v níž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 10% úrok z prodlení z částky 381.370 Kč za dobu od 1. 1. 2000 do 14. 6. 2015 [výrok I. písm. a)], dále jej změnil tak, že zamítl žalobu na solidární zaplacení částky 392.165 Kč i zbývajícího příslušenství [výrok I. písm. b)], a rozhodl o nákladech účastníků i státu v řízení před soudy všech stupňů (výroky II. a III.). Náklady státu posléze přesně vyčíslil v samostatném usnesení ze dne 3. 1. 2018, č. j. 14 Co 614/2013-1254. Odvolací soud setrval na většině svých nosných závěrů z předchozího rozhodnutí ve věci, zejména na myšlence o nedůvodnosti námitky promlčení (jelikož právní důvod poskytnutí předmětné zálohy na nájemné pronajímatelům odpadl až ke konci roku 1999, kdy K. F. předal vyklizené prostory žalovaným). Žalobkyni měl krajský soud za aktivně věcně legitimovanou k vymáhání posuzovaného pr