28 Cdo 217/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 217/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 4. 2020 Spisová značka:28 Cdo 217/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.217.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Přerušení řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 7. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1953/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 217/2020-84USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, identifikační číslo osoby: 00025429, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, proti žalovanému R. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, o zaplacení částky 111.397,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 163/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2019, č. j. 11 Co 287/2019-50, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Žalobkyně se na žalovaném domáhá vydání bezdůvodného obohacení představovaného náklady řízení před soudem, jež nahradila žalovanému na základě pravomocných soudních rozhodnutí; tato rozhodnutí později zrušil dovolací soud. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 6. 2019, č. j. 39 C 163/2019-30, přerušil řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), do doby pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 287/2011 s odůvodněním, že ve vedlejším řízení je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v posuzované věci. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. 9. 2019, č. j. 11 Co 287/2019-50, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že pro rozhodnutí v posuzované věci není významné, jaký bude výsledek řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 287/2011, neboť povinnost k náhradě nákladů řízení je čistě procesně-právního původu a korelát v rovině hmotného práva tedy z povahy věci nemá. Proto se zaplacená náhrada nákladů řízení stává po zrušení nákladových výroků rozhodnutí, na základě nichž bylo plněno, bezdůvodným obohacením bez dalšího, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5937/2016, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda povinnost k náhradě nákladů řízení je i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), čistě procesně-právního původu a korelát v rovině práva hmotného nemá ani přes existenci spravedlivého důvodu ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Dále předkládá otázku, dle jeho mínění rozhodovací praxí dovolacího soudu dosud neřešenou, „zda se i po 1. 1. 2014 zaplacená náhrada nákladů řízení po zrušení nákladových výroků rozhodnutí, na jejichž základě bylo plněno, stává bezdůvodným obohacením bez dalšího i přes existenci spravedlivého důvodu ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 o. z.“. Zdůrazňuje, že právní důvod žalobkyní poskytnutého a nyní nárokovaného finančního obnosu souvisí s plněním ve výši 227.920,50 Kč, které zjevně spočívalo v hmotném právu, a tudíž žalovanou peněžní částku nelze vnímat jako čistě procesně -právního původu bez korelátu v rovině hmotného práva, tedy bez zohlednění existence spravedlivého důvodu ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. a vazeb na plnění, jež spočívalo v hmotném právu, jakož i bez posouzení jejího souladu s dobrými mravy. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, v němž se uvádí, že zrušením rozhodnutí, podle něhož bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že podle hmotného práva zde povinnost k plnění neexistovala. Vyjadřuje též přesvědčení, že závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5937/2016, nejsou zcela příhodné, neboť v uvedeném rozhodnutí byla řešena otázka vzniku bezdůvodného obohacení dle právní úpravy účinné před 1. 1. 2014. Současně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání rovněž v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2836/2009, neboť odvolací soud opomněl hledat spravedlivé řešení a zcela ignoroval, že není absolutně vázán doslovným zněním zákona. Závěrem pak dovolatel namítá nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí a s tím spojené porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, k čemuž připomíná řadu nálezů Ústavního soudu a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním. Má za to, že povinnost k náhradě nákladů řízení je čistě proscesně-právního původu, pročež právo na vydání přijaté náhrady nákladů řízení vzniká k okamžiku právní moci rozhodnutí, jímž byl procesní titul zrušen, a to bez dalšího. Upozorňuje také, že ustanovení § 2991 o. z. je vyjádřením obecné zásady občanského práva, dle níž se nikdo nesmí obohacovat na úkor jiného, přičemž uvedená zásada byla zachycena i v ustanovení § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalovaného pro žádnou ze tří jím vymezených právních otázek není přípustné. Otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu (dle dovolatele) dosud neřešené [a) „zda povinnost k náhradě nákladů řízení je i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, čistě procesně-právního původu a korelát v rovině práva hmotného nemá ani přes existenci spravedlivého důvodu ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 o. z.“ a b) „zda se i po 1. 1. 2014 zaplacená náhrada nákladů řízení po zrušení nákladových výroků rozhodnutí, na jejichž základě bylo plněno, stává bezdůvodným obohacením bez dalšího i přes existenci spravedlivého důvodu ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1 o. z.“] již judikatorně relevantní posouzení v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nalezly, odvolací soud se od řešení přijatého rozhodovací praxí Nejvyššího soudu neodchýlil a není žádného důvodu vymezené otázky posoudit ani v poměrech právní úpravy institutu bezdůvodného obohacení účinné po 1. 1. 2014 jinak. I v kontextu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je s ohledem na podobnost obou úprav použitelná ta rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k aplikaci ustanovení § 451 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). Nejvyšší soud setrvale judikuje, že splnil-li účastník povinn