28 Cdo 2203/2002 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2203/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání U. P., státního podniku (v likvidaci), zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 23.5.2002, sp.zn. 24 Co 26/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 15 C 192/95 /žalobců: A. J. D., a B. J. M., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1. U. P., státnímu podniku (v likvidaci), zastoupenému advokátem, a 2. I., společnosti s ručením omezeným, zastoupené advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí/, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou u soudu 19.10.1995 (v průběhu řízení upravovanou), se žalobci domáhali, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 1404 v Pardubicích s pozemkem parc. č. 2358 (o výměře 749 m2) a parc. č. 2313/26 (o výměře 111 m2) v P. V žalobě bylo uvedeno, že L. D., dědeček žalobců, a M. D., otec žalobců, byli osobně ručícími společníky veřejné obchodní společnosti I., továrny luxusní obuvi v P., pro niž bylo vloženo vlastnické právo k uvedeným nemovitostem. Továrna I. byla podle zákona č. 114/1948 Sb. znárodněna zestátněním vyhláškou ministra průmyslu z 27.6.1948 č. 1254/1948 Úředního listu a byla začleněna do národního podniku Závody A. Z. Za znárodnění uvedené firmy nebyla vyplacena žádná náhrada, znárodnění bylo provedeno se zpětnou účinností a rozsah znárodnění byl určen výměrem, který nebyl podepsán ministrem průmyslu, nýbrž jinou osobou. Žalobci, kteří jsou právními nástupci L. D. a M. D., jsou státními občany ČR, ale bydlí v cizině; vyzvali dne 22.11.1991 písemně o vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně. Ze strany žalovaných bylo navrženo zamítnutí žaloby, s tím, že žalobci uváděné nemovitosti přešly v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb. kupní smlouvou, uzavřenou mezi společností s ručením omezeným I. a F. n. m. ČR, na I.; žalobě o neplatnost této smlouvy nebylo v řízení, vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 6 C 209/93, vyhověno. Na F. n. m. přešel majetek, jehož se týká žaloba žalobců ze státního podniku U. P. na základě rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu z 23.2.1995, č. 123/1995, vydaného na základě privatizačního projektu; vydání tohoto majetku brání ustanovení článku II. zákona č. 116/1994 Sb. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích z 30.10.1998, čj. 15 C 192/95-129, bylo zastaveno řízení ohledně společnosti s ručením omezeným I. a zastaveno bylo také řízení ohledně vydání pozemku parc. č. 3113/26 (o výměře 111 m2) v P. Byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovanému podniku U. P. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1404 v P. (s pozemkem parc. č. 2358 o výměře 742 m2). Žalobcům bylo uloženo, aby nahradili žalovanému státnímu podniku U. P. každý částku 2.663,50 Kč na náklady řízení. Bylo také rozhodnuto, že žalobci a žalovaná společnost I., s.r.o., P. nemají vůči sobě povinnost k náhradě nákladů řízení. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 30. 10. 1998 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 21. 11. 2000, sp.zn. 22 Co 111/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve výrocích o zastavení řízení a o nákladech řízení mezi žalobci a I., s.r.o. Rozsudek soudu prvního stupně byl však změněn ve výroku o zamítnutí žaloby tak, že žalovanému U. P., s.p., bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1404 v P. se stavební parcelou č. 2358 (o výměře 749 m2), a to každému ze žalobců jednou ideální polovinou. Žalovanému podniku U. P. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.699,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit jim i na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.776,- Kč. K dovolání státního podniku U. P. byl rozsudkem Nejvyššího soudu z 1.8.2001, 28 Cdo 1083/2001, zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 22.11.2000, sp.zn. 22 Co 111/99, i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích z 30.10.1998, čj. 15 C 192/95-129. Věc byla vrácena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Pardubicích. V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo konstatováno, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Tuto vadu spatřoval dovolací soud v tom, že se soudy obou stupňů nezabývaly tím, zda na projednávaný případ dopadlo nebo nedopadlo ustanovení článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., třebaže ze strany žalovaného U. P. bylo na tuto okolnost poukazováno, takže bylo nutné, aby k této namítané okolnosti zaujal soud prvního stupně i odvolací soud svůj právní názor. V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Pardubicích rozsudek z 18. 10. 2001, č. j. 15 C 192/95-180. Výrokem tohoto rozsudku bylo především zastaveno řízení v této právní věci proti žalované společnosti s ručením omezeným I. v P. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo zastaveno řízení v té části, jež se týkala povinnosti žalovaného státního podniku (v likvidaci) U. P. uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1404 se stavební parcelou č. 2358 (o výměře 749m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 11 978 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu v P., a to každému ze žalobců jednou ideální polovinou. Žalovanému U. P., s. r., bylo uloženo nahradit žalobcům na náhradu nákladů řízení 13.770,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo poukazováno na to, že žalobci se stali oprávněnými osobami k vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. na základě změny ustanovení § 3 tohoto zákona nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Soud prvního stupně byl toho názoru, že ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. (jímž byl změněn a doplněn zákon č. 87/1991 Sb.), které brání vydání některých věcí osobám oprávněným podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nelze aplikovat na restituční nároky osob, které se staly oprávněnými v důsledku účinnosti ustanovení nálezu uveřejněného pod č. 164/1994 Sb. Všechny ostatní články uvedené novely (zákona č. 116/1994 Sb.), tj body 1, 3 a 4 upravují lhůty pro uplatnění nároku osob oprávněných podle článku I tohoto právního předpisu a z ničeho nelze dovodit, že bod 2 téhož článku, upravující ochranu třetích osob, které ve stanoveném časovém rozmezí či období nabyly sporné věci, by se měl týkat i jiných nároků než uvedených v článku I. zákona č. 116/1994 Sb. Kromě toho zákon č. 116/1994 Sb. byl přijat 29. 4. 1994, takže, podle názoru soudu prvního stupně, „zákonodárce nemohl předjímat rozhodnutí, tj. nález Ústavního soudu ČR, jenž byl vyhlášen 12. 6. 1994 a byl uveřejněn pod č. 164/1994 Sb.“. Soud prvního stupně proto přikročil k tomu, že výrokem svého rozsudku uložil žalovanému státnímu podniku U. P. uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1404 se stavební parcelou č. 2358 v katastrálním území P. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Krajský soud v Hradci Králové nejprve usnesením ze 14. 2. 2002, sp. zn. 24 Co 26/2002, odmítl odvolání žalované společnosti s ručením omezeným I. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně a nepřiznal v souvislosti s tímto rozhodnutím žádnému u účastníků řízení nárok na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení. Poté Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 23. 5. 2002, sp.z n. 24 Co 26/2002, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích z 18. 2. 2001, č. j. 15 C 192/95-180, a to ve výrocích (napadených odvoláním žalovaného státního podniku U. P.), týkajících se uložení povinnosti žalovaného U. P. vydat žalobcům dům čp. 1404 se stavební parcelou č. 2358 (výměře 749m2) v P., jakož i ohledně nákladů řízení mezi žalobci a žalovaným U. P. V odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného podniku P. nebylo shledáno opodstatněným. Odvolací soud vycházel z toho, že znárodnění sporných nemovitostí bylo provedeno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, za znárodnění nebyla vyplacena náhrada v rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 114/1948 Sb. a rozsah znárodnění byl stanoven dílčím výměrem ministra průmyslu z 28. 9. 1950, který nebyl podepsán samotným ministrem (jenž byl jedině oprávněn k vydání takového rozhodnutí podle ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 114/1948 Sb.). Žalobce pokládal odvolací soud za oprávněné osoby (jako potomky původních vlastníků L. a M. D.), které včas podaly výzvu k vydání nemovitostí. Žalovaný státní podnik U. P. pokládal odvolací soud za povinnou osobu podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., který měl k sporným nemovitostem právo hospodaření, takže byly v jeho držení ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991); podle názoru odvolacího s