28 Cdo 2234/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2234/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 1. 2012 Spisová značka:28 Cdo 2234/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2234.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Nucená správa v bance Dotčené předpisy:§ 36 předpisu č. 82/1998Sb. § 5 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb. § 23 předpisu č. 58/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 2. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.3.2012III.ÚS 1168/12prof. JUDr. Jan Musil, CSc.odmítnuto4.10.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2234/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Ing. V. M., zastoupen Janem Křivonožkou, advokátem v Praze 3, Slezská 2191/134, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 352/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, č. j. 22 Co 533/2010-83, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : A. Předchozí průběh řízení Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 8. 2010, č. j. 26 C 352/2009-53, kterým byla žaloba o zaplacení 3.000.000,- Kč (výrok I. rozsudku) s příslušenstvím zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků. Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že předmětná škoda mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o vazbě; ode dne 26. 6. 1997 bylo proti žalobci vedeno trestní řízení a téhož dne byl vzat do vazby, ze které byl dne 2. 12. 1997 propuštěn. Dne 6. 2. 2007 byl žalobce zproštěn obžaloby a trestní řízení skončeno. Výši náhrady žalobce dovozuje ze skutečnosti, že v době zahájení trestního řízení byl akcionářem (vlastnil 30ks akcií každé o jmenovité hodnotě 100.000,- Kč) a členem statutárního orgánu společnosti MULTI penzijní fond, a.s. Z důvodu vzetí do vazby nemohl žalobce společnost řídit a v době, kdy byl z vazby propuštěn, již byla na společnost uvalena nucená správa; nucený správce společnost přivedl do likvidace a tím došlo ke znehodnocení mj. i akcií žalobce. Žalovaný na výzvu žalobce k uspokojení jeho nároku nereagoval, přičemž v řízení před soudem první instance vznesl námitku promlčení nároku žalobce na náhradu předmětné škody. Soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce na základě ustanovení § 1, § 4 odst. 1, § 5, § 22 a § 23 zákona č. 58/1969, o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Současně posoudil námitku promlčení, kterou vznesl žalovaný. Dovodil, že nárok žalobce je promlčen, když roční promlčecí doba zakotvená v § 23 zákona č. 58/1969 Sb. uběhla již dne 6. 2. 2008 a předběžné projednání nároku bylo žalobcem uplatněno u žalovaného až dne 5. 2. 2009 a žaloba byla podána 5. 8. 2009. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal, že soud nižší instance si pro své rozhodnutí opatřil správná a dostatečná skutková zjištění, zjištěné skutečnosti správně hodnotil a věc posoudil správně i po stránce právní. Odvolací soud dále zejména poukázal na žalobcem vymezený předmět řízení a dodal, že žalobce v bodě 1. 4 žaloby bez bližší specifikace uvedl, že škoda mu byla způsobena vykonáním vazby a nepřiměřenou délkou trvání trestního řízení; teprve v dalších částech žaloby vylíčil okolnosti vzniku škody a její výši, přičemž žalobní tvrzení se bezvýhradně vztahují pouze k rozhodnutí o vazbě. V žalobě není podle soudu nikde přímo spojován vznik škody s nepřiměřenou délkou trestního řízení. Předmětem řízení rovněž není přiměřené zadostiučinění žalobce za imateriální újmu vzniklou nepřiměřenou délkou trestního řízení. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce sice dne 13. 4. 2010 „doplnil a upřesnil svou žalobu“ ve vztahu k délce trestního řízení, jednalo se ovšem o tvrzení nová, v žalobě ani v řízení před soudem prvního stupně – do skončení prvního jednání – neuplatněná; žalobce byl přitom poučen ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. (zásada koncentrace řízení). Soud se na závěr rozsudku též ztotožnil s posouzením otázky promlčení nároku žalobce soudem první instance, neboť doba pro uplatnění nároku uplynula ve smyslu ustanovení § 23 zákona č. 58/1969 Sb. po roce od nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení trestního řízení, které bylo vedeno proti žalobci, tj. dnem 6. 2. 2008. B. Dovolání žalobce a vyjádření žalovaného Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázky zásadního významu označil promlčení nároku, posouzení konkrétních důsledků koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. a aplikaci zákona č. 58/1969 Sb. (§ 22, § 23) ve vztahu k promlčecí době. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdil, že již v žalobě bylo poukazováno nejen na vznik škody v důsledku výkonu vazby na žalobci, který byl později v rámci trestního řízení obžaloby zproštěn, ale i nepřiměřené délky trvání trestního řízení. Odvolací soud podle žalobce nesprávně aplikoval ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. a zásadu koncentrace řízení následně nepřiměřeně vztáhl i na skutečnosti soudu prvního stupně již přednesené. Dále žalobce upozornil na to, že škodu mu vznikla jak v důsledku výkonu vazby, tak i v důsledku nepřiměřené délky trvání trestního řízení, které navíc skončilo již za platnosti a účinnosti současné zákonné úpravy – tj. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti [(notářský řád), dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“] Přesto však, i kdyby byla věc posuzována podle zákona č. 58/1969 Sb., musela by být nepřiměřená délka trestního řízení logickým výkladem podřazena pod nesprávný úřední postup (§18 zákona), a použita měla být tudíž na takovou situaci se vztahující tříletá promlčecí lhůta. Na závěr žalobce navrhl zrušení rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Uvedl v něm, že dovoláním napadené rozhodnutí podle něj netrpí vytýkanými vadami a plně se ztotožnil s právními závěry soudu uvedenými v předmětném rozsudku, které považuje ze správné a spravedlivé; v dalším odkázal na své písemné vyjádření k žalobě a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. C. Posouzení přípustnosti dovolání, uplatněný dovolací důvod Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolací instance vykazuje judikatorní přesah, když právní otázky jak aplikace zákona č. 58/1969 Sb. (§ 22, § 23) ve vztahu k promlčecí době, tak i posouzení konkrétnosti uplatnění nároku žalobcem v popsané věci nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud v úplnosti vyřešeny. Dovolatel jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Právním posouzením věci je činnost, při níž soud na zjištěný skutkový stav aplikuje konkrétní právní normy, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli m