28 Cdo 2243/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2243/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2021 Spisová značka:28 Cdo 2243/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2243.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Promlčení Pojištění Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 243e odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 § 100 odst. 1,2 obč. zák. § 107 odst. 1 obč. zák. § 112 obč. zák. § 813 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 1. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2243/2021-276 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovanému P. H., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Čs. Legií 1364/20, o zaplacení částky 228.798 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 214/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2019, č. j. 57 Co 124/2019-241, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2019, č. j. 57 Co 124/2019-241, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 64 C 214/2005-208, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s již zavázanými žalovanými P. K. a R. M.rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2006 pod č. j. 64 C 214/2005-23, částku 228.798 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 18. 3. 2003 do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 49.791,72 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně Česká kooperativa, pojišťovna, a.s., sjednala dne 30. 3. 1994 s V. P., který jednal za P. P., pojistnou smlouvu o dlouhodobém podnikatelském pojištění dle § 788 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) s účinností od 1. 4. 1994, v jejímž rámci bylo sjednáno mimo jiné i havarijní pojištění vozidla tovární značky XY, SPZ XY, že v přesně nezjištěné době od počátku srpna 1997 do 8. 12. 1997 převzali žalovaní P. K., R. M. a P. H. od nezjištěných osob i toto vozidlo (kromě jiných) s vědomím, že bylo odcizeno, věc neohlásili Policii ČR a následně je demontovali a takto získané náhradní díly prodali dalším osobám. Za toto jednání byli žalovaní odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2002, sp. zn. 1 T 63/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 3 To 838/2002, pro trestný čin podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., přičemž tento rozsudek nabyl právní moci v případě žalovaného R. M. dne 17. 3. 2003 a v případě dalších žalovaných dne 5. 2. 2003. V tomto trestním řízení Okresní soud v Ostravě o náhradě škody poškozených nerozhodoval, a to i přesto, že se připojili s nárokem na náhradu škody, jak v odůvodnění rozsudku uvedl (poškozené s jejich nároky ani neodkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, jak z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá). Na podkladě sjednaného pojištění podnikatelských rizik vyplatila žalobkyně poškozené společnosti P. P., pojistné plnění ve výši 228.798 Kč, a dle § 813 obč. zák. tak na ní přešlo právo pojištěného na náhradu škody způsobené pojistnou událostí, které má pojištěný proti jinému, a to do výše plnění, jež mu pojistitel poskytl. Ačkoli žalobkyně při jednání dne 22. 5. 2018 uvedla, že zaplacení požadované částky se domáhá z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, vyšel soud při právním posouzení věci z § 438 obč. zák., dle nějž platilo, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně; vzhledem k tomu, že žalovaným P. K. a R. M. byla již v daném řízení rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 3. 8. 2006, č. j. 64 C 214/2005-23, pravomocným dne 27. 9. 2006, uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 228.798 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 18. 3. 2003 do zaplacení, dovodil, že stejná povinnost vznikla i žalovanému P. H. Jeho námitku, že k trestnímu řízení se žalobkyně připojila s požadavkem na náhradu škody, nikoliv na vydání bezdůvodného obohacení, a že došlo k promlčení jejího nároku na náhradu škody, nepovažoval soud za důvodnou, neboť právo poškozeného požadovat po pachateli trestného činu vydání bezdůvodného obohacení bylo do trestního řádu zavedeno až zákonem č. 181/2011 Sb. s účinností od 1. 7. 2011, avšak v dané věci nabyl trestní rozsudek právní moci dne 5. 2. 2003, což znamená, že se žalobkyně k trestnímu řízení s jiným nárokem než s nárokem na náhradu škody připojit nemohla. Připojením žalobkyně k trestnímu řízení (viz důkaz obsahem listiny nazvané „připojení nároku na náhradu škody v trestním řízení proti P. H. znějící na částku 228.798 Kč“, provedený soudem prvního stupně již při jednání dne 3. 8. 2006) došlo ke stavení promlčecích dob ve smyslu § 112 obč. zák., a to minimálně až do pravomocného skončení tohoto řízení. Jestliže z obsahu trestního spisu dále vyplynulo, že „žalobkyně obdržela od soudu pravomocné trestní rozsudky Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě dne 29. 9. 2004“, a občanskoprávní žalobu na náhradu škody podala v daném řízení dne 9. 11. 2004, tj. pouhý jeden měsíc a 11 dnů po obdržení těchto rozsudků, tedy bez odkladu, resp. v přiměřené lhůtě, běh promlčecích dob byl i nadále přerušen a k jejich marnému uplynutí tak nemohlo dojít. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 57 Co 124/2019-241, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení (chybí před soudem prvního stupně - poznámka NS) částku 86.575,50 a na nákladech odvolacího řízení částku 34.478 Kč „advokátce žalovaného“ (výroky II. a III.). Odvolací soud především přisvědčil žalovanému v tom, že v případě spáchání trestného činu podílnictví neexistuje příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou, jak to plyne z judikatury Nejvyššího soudu (viz jeho rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 799/2004 a 28 Cdo 5435/2015), takže soud prvního stupně měl uplatněný nárok žalobkyně posoudit jako „bezdůvodné obohacení na straně žalovaného“. Dále v odůvodnění rozsudku uvedl (aniž žalovaný v odvolání namítal nesprávnost závěru, k němuž dospěl soud prvního stupně při posouzení námitky promlčení uplatněného nároku), že soud prvního stupně si neověřil tvrzení žalobkyně, že nárok na zaplacení žalované částky uplatnila již v trestním řízení a že listinu označenou „Připojení nároku na náhradu škody v trestním řízení proti P. H. znějící na částku 228.798 Kč“ v trestním spise „nenašel“ (žalobkyně však při jednání u odvolacího soudu upozornila na to, že obsah této listiny byl přečten k důkazu soudem prvního stupně při jednání v roce 2006 a že z ní tento soud při svém rozhodnutí vycházel). Poté, co odvolací soud dále provedl důkaz rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2002, č. j. 1 T 63/98-1061, z nějž vyplývá, že o nároku poškozených nebylo rozhodnuto, jakož i doručenkou, z níž zjistil, že P. p., byl tento rozsudek doručen dne 13. 2. 2002, dospěl s odkazem na § 100 odst. 1, § 107 odst. 1 a na § 112 obč. zák. k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen, jelikož v daném případě nedošlo ke stavení promlčecí doby dle § 112 obč. zák., když „žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nárok v trestním řízení řádně neuplatnila, a soud v trestním řízení o případném nároku na náhrady škody ani nerozhodoval“. Žalobkyně (resp. poškozená společnost P. p.,) se tedy o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na její úkor obohatil, dověděla nejpozději doručením rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2002, č. j. 1 T 63/98-1061, tj. 13. 2. 2002, z jehož odůvodnění mělo být žalobkyni zřejmé, že v trestním řízení o náhradě škody či o jiném nároku žalobkyně rozhodováno nebude. „Subjektivní promlčení lhůta jí proto začala běžet 13. 2. 2002 a skončila 13. 2. 2004. Žaloba byla podána 9. 11. 2004 po uplynutí promlčecí lhůty. Pokud okresní soud dovozoval běh promlčecí lhůty až ode dne 29. 9. 2004, kdy žalobkyně obdržela (resp. její právní předchůdce) rozsudek odvolacího soudu „v trestní věci žalovaného, není jeho úvaha správná, neboť tato skutečnost v daném případě nehraje žádnou roli“. Proti tomu