28 Cdo 227/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 227/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 10. 2025 Spisová značka:28 Cdo 227/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.227.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 227/2025-592 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. H., b) Š. H., c) L. K., d) M. K., e) O. P., f) V. S., g) M. S., h) M. S., všech zastoupených JUDr. Michalem Schmidem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Souvrati 1009/6, proti žalované Zahrádkové osadě Jenerálka, z.s., IČ 708 07 388, se sídlem v Praze 6, Na Pučálce 2566/20, zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 471/29, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 505/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2024, č. j. 54 Co 72/2024-526, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 6 mezitímním rozsudkem ze dne 27. 10. 2023, č. j. 9 C 505/2014-493, určil, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný, o jeho výši a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Obvodní soud ve věci rozhodoval již podruhé poté, co byl jeho první rozsudek ze dne 30. 5. 2019, č. j. 9 C 505/2014-209, jímž žalobu zamítl, v příslušném rozsahu zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 54 Co 426/2019-256. Žalobci žádali po žalované vydání bezdůvodného obohacení za užívání jejich pozemků bez právního důvodu v období od 19. 12. 2012 do 19. 12. 2022. Soud zjistil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. XY (dále jen „pozemek A“) a parc. č. XY (dále jen „pozemek B“) v k. ú. XY v souhrnné výši ideální ½. Vlastníkem druhé poloviny pozemku A je ČR – Státní pozemkový úřad, druhé poloviny pozemku B Hlavní město Praha. Pozemky představují plochu a příjezdovou cestu tzv. XI. úseku zahrádkářské osady XY, jenž je rozdělen na jednotlivé dílce, „zahrádky“ vlastníků chatek, jež jsou odděleny od cesty plotem, místy i mezi sebou. Žalovaná vystavěla oplocení severní části osady, udržuje je a vydává klíče oprávněným osobám, zbudovala přívod elektřiny a rozvod užitkové vody, jejíž spotřebu rozpočítává, udržuje společné plochy, osazuje cesty dopravními značkami, vede evidenci brigádních hodin a zajišťuje ostrahu areálu. Do roku 2019 uzavírala žalovaná podnájemní smlouvy s uživateli dílců v XI. úseku, členství v žalované jakožto spolku sdružujícím vlastníky a stavitele chat či altánů v osadě, nájemce i vlastníky pozemků v areálu, bylo podmínkou pro uzavření podnájemní smlouvy k dílcům. Podnájemníci se ve smlouvě zavázali platit žalované poplatek za nájem. Od roku 2020 členové místo nájmu hradí poplatek do fondu na právní služby. V roce 2023 byl vyhotoven geometrický plán navrhující rozdělení pozemků, jejž žalovaná konzultovala toliko se spoluvlastníky odlišnými od žalobců. Za nesporné byly označeny skutečnosti, že žalované nenáleží žádný právní titul k užívání pozemků A a B i že žalovaná žalobcům za užívání ničeho nehradila. Obvodní soud dovodil pasivní věcnou legitimaci žalované ve věci, neboť se v posuzovaném období chovala jako detentorka předmětných pozemků, oplotila je, učinila přístupnými pod svou kontrolou a využívala je pro potřeby svých členů. Nepřisvědčil argumentu žalované o pasivní legitimaci jednotlivých uživatelů dílců v části XI. úseku osady, jelikož i nad tvorbou dílců měla žalovaná kontrolu, nadto v minulosti bylo vybudování dílců spojeno s povinností členství v žalované, byly uzavírány podnájemní smlouvy mezi uživateli a žalovanou (aniž by přitom žalované svědčil jakýkoliv právní titul k vystupování jako nájemce pozemků) a hrazeno domnělé nájemné. Aplikuje na část posuzovaného období § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák“), na část poté § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), dovodil vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované vystupující jako detentorka pozemků. Soud tudíž seznal žalobu co do základu po právu a rozhodl mezitímním rozsudkem. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 54 Co 72/2024-526, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zhodnotil napadené rozhodnutí jako správné. S odkazem na související judikaturu dovolacího soudu přisvědčil závěru soudu prvního stupně o postavení žalované coby detentorky pozemků žalobců, k nimž fakticky vykonává užívací právo. Nepřitakal naopak odvolací argumentaci, že generální klauzule bezdůvodného obohacení nebyla naplněna ani že je požadavek žalobců rozporný s dobrými mravy a veřejným pořádkem, osvětlil též důvody vedoucí k závěru o pasivní věcné legitimaci žalované ve sporu. Rozsudek tedy jako věcně správný potvrdil. 3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro dvě otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázku třetí, jež dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena. 4. První otázku dovolatelka formuluje tak, zda je při posuzování vzniku bezdůvodného obohacení nutno zkoumat absenci nejen právního, ale i spravedlivého důvodu k získanému obohacení. K uvedenému zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 82/2019, a ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, a namítá, že se nalézací soudy chybně naplněním ustanovení § 2991 o. z. nezabývaly. 5. Dále se dovolatelka táže, zda je opomenutý spoluvlastník legitimován požadovat bezdůvodné obohacení, jež vzniklo na straně třetí osoby se souhlasem druhého ze spoluvlastníků. S odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu vztahující se k předchozí právní úpravě argumentuje, že minimálně za období do 31. 12. 2013 se žalobci mohou domáhat vydání bezdůvodného obohacení toliko po nadužívajícím spoluvlastníku (ČR – SPÚ). Z citovaných rozhodnutí lze jmenovat např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, a ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1986/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017. Souhlas spoluvlastníka (ČR – SPÚ) s užíváním celého pozemku A žalovanou poté odvozuje od skutečnosti, že osada existuje z rozhodnutí státu a s jeho vědomím. 6. Třetí vznesenou otázkou je, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků určených k využití jako zahrádková osada a z části sloužících přímo jako zahrádky tvořící funkční celek se zahradními chatkami ve vlastnictví třetích osob, což žalovaná označuje za otázku v judikatuře dovolacího soudu doposud neřešenou. Dovolatelka soudí, že by bylo možno dovodit pasivní věcnou legitimaci jednotlivých vlastníků chat, s nimiž zahrádky funkčně souvisí, potažmo státu a hlavního města Prahy jakožto subjektů, jež rozhodly o užívání pozemků k danému účelu. 7. Dále dovolatelka vyjmenovává řadu vad řízení pro případ přípustnosti dovolání. Tvrdí, že jsou rozhodnutí nalézacích soudů nepřezkoumatelná, nedostatečně se vypořádávající s otázkou (ne)mravnosti žádání žalobců a opomíjející některé provedené důkazy. 8. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. 9. K dovolání se vyjádřili žalobci, již požadují jeho zamítnutí, neboť dovolatelka namítá především otázky skutkového charakteru. 10. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 11. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Dovolání žalované není přípustné. 14. Z judikatury dovolacího soudu plyne, že v obecném směru má každý nabyvatel neoprávněného majetkového prospěchu povinnost vydat